IV.ÚS 2119/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2119/22 ze dne 25. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem, sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2022 č. j. 30 Cdo 1337/2022-367, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2021 č. j. 17 Co 258/2021-292 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. května 2021 č. j. 26 C 118/2017-247, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s přihlédnutím k čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání a byl následně rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. 6 T 11/2013 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu (dále i jen "odsuzující rozsudek"). Jeho odvolání bylo Vrchním soudem v Praze zamítnuto a dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. 7 Tdo 303/2017. Na základě stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. 7 Tz 4/2016 obě rozhodnutí nižších instancí zrušil (dále i jen "zrušující rozsudek") a následně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 5. 2016 sp. zn. 6 T 11/2013 (dále i jen "zprošťující usnesení") postoupil věc obecnímu úřadu, protože nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo jako kárné provinění. V průběhu trestního řízení byl stěžovatel vzat do vazby, která trvala od 2. 5. 2013 do 25. 7. 2013, celkem 85 dní. 3. Stěžovatel podanou žalobou požadoval po vedlejší účastnici náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání, za odsouzení, za trvání vazby a za to, že s ním bylo i po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu jednáno jako s obviněným, v celkové výši 2 325 000 Kč. Dále požadoval náhradu škody za náklady obhajoby, za cestovné jeho a členů rodiny do vazební věznice, za poštovné a kopírovací služby, za pokutu za nezaplacení povinného ručení, za poplatek za přihlášení loveckých zbraní a úrok z částky, kterou v důsledku trestního stíhání nevložil na spořicí účet, v celkové výši 187 301,01 Kč. Vedlejší účastnice částečně uznala nároky stěžovatele, přiznala mu náhradu nákladů obhajoby 113 471,64 Kč, náhradu nemajetkové újmy za vazbu 127 500 Kč, za trestní stíhání 130 000 Kč, za uložený trest 66 000 Kč a omluvila se za vydání nezákonných rozhodnutí. 4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 307 448,90 Kč s příslušenstvím (I. výrok) složené z částky 250 000 Kč za nezákonné trestní stíhání ponížené o částku, kterou již vedlejší účastnice stěžovateli vyplatila za náhradu za nezákonné trestní stíhání (130 000 Kč), z částky 250 000 Kč za nezákonné odsouzení (obdobně ponížené o již vyplacenou částku 66 000 Kč), z částky za cestovné ve výši 3 413,90 Kč a částky 35 Kč za dopis, ve zbytku žalobu stěžovatele zamítl (II. výrok), zamítl požadavek na konstatování, že neoprávněným vzetím do vazby bylo porušeno stěžovatelovo právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces (III. a IV. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 68 504,60 Kč (V. výrok). 5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") částečně změnil I. výrok rozsudku obvodního soudu v rozsahu přiznaného příslušenství, jinak ve zbytku potvrdil I. a II. výrok (I. výrok rozsudku městského soudu), ve stejné výši znovu rozhodl o povinnosti nahradit náklady řízení za řízení před obvodním soudem (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za odvolací řízení (III. výrok). Kromě názoru v části přiznaného příslušenství městský soud souhlasil s posouzením věci, jak je učinil obvodní soud. K nároku na odškodnění nemajetkové újmy uvedl, že trestní stíhání silně zasáhlo do osobního, rodinného a společenského života stěžovatele. Jeho dlouholetá partnerka ho opustila, jelikož se stěžovatel uzavřel do sebe, trestní stíhání ho pohltilo. Došlo k narušení jeho dobré pověsti, zhoršil se jeho zdravotní stav, trpěl nespavostí a stresem. O trestní stíhání projevovala zvýšenou pozornost média, avšak to nikoli z popudu orgánů činných v trestním řízení, proto tuto okolnost nelze přičítat státu. Výše zadostiučinění musí odpovídat výši zadostiučinění přiznanému v případech, které se s posuzovanou věcí v podstatných znacích shodují. Městský soud vyjmenoval 4 případy, které se podle jeho názoru v podstatných znacích shodují, kde byla přiznána částka zadostiučinění ve výši 30 000 až 125 000 Kč. Vzhledem k závažnějším okolnostem a důsledkům pro stěžovatele dospěl k závěru, že zadostiučinění ve výši 250 000 Kč je odpovídající. K obdobnému závěru dospěl ohledně zadostiučinění za nezákonné odsouzení (rovněž 250 000 Kč), jelikož odsouzení stěžovatel prožíval mimořádně úkorně, projevilo se v jeho psychickém stavu, vzhledem k tomu, že žil na malé vsi, byl poškozen na cti a pověsti a jeho odsouzením trpěla i jeho rodina. Za nezákonnou vazbu vedlejší účastnice přiznala stěžovateli částku 1 500 Kč za každý den vazby, celkem 127 500 Kč. Podle městského soudu je toto na horní hranici rozpětí 500 až 1 500 Kč za den vazby, jak je nastavila judikatura Nejvyššího soudu. Shodně s obvodním soudem neshledal důvod pro přiznání částky 50 000 Kč za to, že byl i po vydání zprošťujícího usnesení Krajského soudu v Hradci Králové označován za obviněného. Byl-li označován jako obviněný (z důvodu procesního postavení), když s ním bylo komunikováno v tzv. post agendě, či v souvislosti s podaným dovoláním, nemajetková újma mu nebyla způsobena, jelikož byl přesvědčen, že zprošťujícím usnesením Krajského soudu v Hradci Králové pro něj věc skončila. Městský soud souhlasil s obvodním soudem, že náklady obhajoby byly v plném rozsahu uhrazeny vedlejší účastnicí, a dále souhlasil s obvodním soudem v částce, kterou mu přiznal za vykonané cesty k soudu (3 413,90 Kč) a poštovné (35 Kč). Cesty k předání stížností na jiné orgány nevyhodnotil jako účelně vynaložené náklady a náklady za kopírovací služby a další poštovné stěžovatel neprokázal. Za stěžovatele mohla zaplatit povinné ručení jeho dcera, která za něj zařizovala záležitosti a disponovala jeho finančními prostředky v době, kdy byl ve vazbě, proto soud nepřiznal částku za pokutu za nezaplacení povinného ručení. Poplatek za převod zbraní stěžovatel uhradil za jejich převod na jinou osobu, což nelze dávat do souvislosti s trestním stíháním. Cestovné, které vynaložili rodinní příslušníci, nevynaložil stěžovatel, tudíž mu nemohla vzniknout žádná škoda. Ušlý zisk v podobě úroků z částky 150 000 Kč, které stěžovatel uhradil za obhajobu a nevložil ji tak na termínovaný vklad, se pohybuje pouze v hypotetické rovině, jelikož tuto částku stěžovatel na termínovaný vklad do zahájení trestního stíhání nevložil. Pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu nepostačuje k uložení povinnosti nahradit ušlý zisk. V řízení nebylo prokázáno, že by se orgány činné v trestním řízení chovaly vůči stěžovateli excesivně. Městský soud dodal, že v odškodňovacím řízení zároveň nelze přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl a v odůvodnění reagoval na jednotlivé otázky formulované stěžovatelem. Kromě jiného uvedl, že ze skutkových zjištění se nepodává excesivnost jednání orgánů činných v trestním řízení. Další okolnosti, které stěžovatel považuje za nelidské a ponižující, představují standardní průběh trestního řízení (např. nasazení pout). Zahájení trestního stíhání nelze mít za svévolné či vedené zlovolně s cílem stěžovatele poškodit. Konstatoval, že městský soud posuzoval vliv trestního stíhání na život stěžovatele a přihlédl k němu při určení přiměřeného zadostiučinění. Stěžovateli se dostalo vyššího zadostiučinění, než jakého se dostalo poškozeným ve srovnávaných věcech. Nejvyšší soud připomenul, že medializaci věci