IV.ÚS 2121/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2121/23 ze dne 8. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou, sídlem tř. Spojenců 689/3, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2023 č. j. 7 As 190/2021-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2021 č. j. 9 Ad 19/2019-153, rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 24. října 2019 č. j. PPR 21946-31/ČJ-2019-990131 a rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 28. května 2019 č. j. 478/2019, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 184 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, policejního prezidenta ve věcech služebního poměru a ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení § 184 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen "ředitel krajského ředitelství") byl stěžovatel podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Důvodem propuštění bylo porušení služebního slibu tím, že stěžovatel se - ve výroku popsaným neodváděním členských příspěvků spolku Unie bezpečnostních složek - dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu zpronevěry. 3. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání, které policejní prezident ve věcech služebního poměru (dále jen "policejní prezident") napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru potvrdil s tím, že jednáním stěžovatele byly naplněny hmotněprávní podmínky stanovené v § 42 odst. 1 písm. d) zákona služebním poměru (porušení služebního slibu, zavrženíhodnost jednání, jednání mající znaky trestného činu a ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru). 4. Následně se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí policejního prezidenta žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění městský soud konstatoval, že na základě zjištěného skutkového stavu byly bez pochybností dány podmínky zakotvené v § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru a ředitel krajského ředitelství, potažmo policejní prezident, rozhodl sám (tj. nevyčkal ukončení trestního stíhání) na základě zjištění a prokázání naplnění podmínek výše uvedeného zákonného ustanovení. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (II. výrok). Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, námitce o předčasnosti řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru na základě nepravomocného usnesení o zahájení trestního stíhání ani námitce o nenaplnění znaků trestného činu zpronevěry, a vypořádal další stěžovatelovy námitky. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že před vydáním rozhodnutí je příslušníkovi policejního sboru (dále jen "příslušník") odepřeno právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, ke způsobům jejich zjištění a nemá ani právo navrhovat doplnění těchto podkladů. Příslušník tak nezíská informaci o tom, že je účastníkem řízení o jeho propuštění. Podle stěžovatele právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje právo být informován o tom, že je proti někomu vedeno správní řízení, ale i právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k provedeným důkazům a důkazy v průběhu řízení navrhnout. To se podle názoru stěžovatele v řízení před správními orgány nestalo. 7. Stěžovatel také namítá, že použití § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru neumožňuje vznést námitku podjatosti úřední osoby v postavení správního orgánu. 8. Podle názoru stěžovatele postrádají rozhodnutí správních soudů rozumnou argumentaci k namítanému rozporu § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru s právními předpisy vyšší právní síly. 9. Stěžovatel formuluje řadu námitek k postupu služebních funkcionářů při rozhodování, tj. zjištění stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, zejména je-li prvním úkonem v řízení doručení rozhodnutí o propuštění (když funkcionář nevyčká konečného pravomocného rozhodnutí v trestním řízení) a postavení příslušníka jako účastníka řízení (prostudování spisu, navrhování důkazů, právo podat odvolání proti rozhodnutí pouze se suspendačním účinkem k právní moci tohoto rozhodnutí, zákonná lhůta pro odvolání proti rozhodnutí). 10. Závěrem stěžovatel opětovně (tak jak již učinil v předchozích řízeních) poukázal na rozpor § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru s čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, zásadami práva Evropské unie a rezolucí Rady Evropy R(77)31 Výboru ministrů o ochraně jednotlivce ve vztahu k úkonům správních orgánů, ve které je vymezeno právo účastníka být slyšen, tj. navrhovat důkazy a vyjadřovat se k podkladům k vydání rozhodnutí. Ustanovení § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru považuje stěžovatel za rozporné s ústavním pořádkem, neboť uplatněním tohoto ustanovení došlo k jeho okamžitému a vykonatelnému propuštění ze služebního poměru. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, bylo-li by jeho použití v daném konkrétním případě učiněné správními soudy důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako použití práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další]. 13. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího správního soudu a městského soudu; v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před správními orgány a správními soudy uplatnil, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud zastává názor, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadené rozhodnutí považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. 14. Nejvyšší správní soud se předně řádně vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů a poukázal na to, že městský soud