IV.ÚS 2123/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2123/18 ze dne 27. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti: a) Anne Elizabeth Hewel, b) Eva Maria Malakhoff, c) Joe Wilhelm, zastoupených JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 28 Cdo 4182/2017-359, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2017, č. j. 13 Co 474/2013-290, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a města Staňkov se sídlem ve Staňkově, nám. T. G. Masaryka 35, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali určení, že jsou spoluvlastníky v žalobě uvedených nemovitostí, které nabyli v rámci doprojednání dědictví po Arnoštu Wilhelmovi (prohlášen za mrtvého ke dni 31. 7. 1945) v řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 10 D 462/2007. Před doprojednáním dědictví byli v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí zapsáni Arnošt Wilhelm s podílem ve výši 1/3 a vedlejší účastník s podílem ve výši 1/3. Dědici po zůstaviteli byli jeho sourozenci JUDr. Otto Wilhelm [otec stěžovatele c)], Helena Schneiderová [matka stěžovatelek a) a b)] a Aloisie Oesterreicherová (bezdětná). Původní dědické řízení nebylo skončeno, neboť uvedení sourozenci se v době vydání odevzdací listiny z roku 1951 již nezdržovali na území Československé socialistické republiky. Stěžovatelé jsou potomky a dědici těchto sourozenců (v době doprojednání dědického řízení po bratru Arnoštovi již také zesnulých). V dědickém řízení byla s účinností k 14. 1. 2008 vydána odevzdací listina, na jejímž základě zapsal katastrální úřad k dotčeným nemovitostem spoluvlastnické podíly ve výši 1/4 pro stěžovatelky a) a b) a ve výši 1/2 pro stěžovatele c); podle zápisu v katastru nemovitostí však další spoluvlastnický podíl ve výši 1/3 svědčil také vedlejšímu účastníku. Ke sporným nemovitostem zapsaným na LV X, vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice, pro katastrální území Staňkov-město, tak byly uvedeny (a jsou dosud) spoluvlastnické podíly v celkové (nesmyslné) výši 1/3. Sporný spoluvlastnický podíl ve výši 1/3 pro vedlejšího účastníka je odvozován od osoby JUDr. Otto Wilhelma, který v republice zůstal jako poslední sourozenec o něco déle a který vycestoval až po vydání renunciačního prohlášení, jímž se v roce 1949 vzdal svého nemovitého majetku, aby mohl vycestovat do ciziny. Stěžovatelé v reakci na výzvu katastrálního úřadu, aby byla odstraněna duplicita zápisu vlastnictví, podali žalobu na určení jejich spoluvlastnického práva. Předchozí žaloba stěžovatelů o určení, že vedlejší účastník není vlastníkem 1/3 dotčených nemovitostí, vedená u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 256/2008, byla zamítnuta pro neosvědčení naléhavého právního zájmu na negativním určení vlastnictví. Okresní soud v Domažlicích žalobě rozsudkem ze dne 22. 7. 2013, č. j. 5 C 19/2011-148, vyhověl s tím, že přechod vlastnického práva na stát hospodářskou smlouvou z roku 1988 byl neplatný, jelikož předmětné nemovitosti nebyly součástí renunciačního prohlášení (tehdy nebylo dědické řízení po zůstaviteli Arnoštu Wilhelmovi skončeno a přechod vlastnického práva na dědice nebyl dokončen). Stát tedy převzal nemovitosti bez právního důvodu a okresní soud shledal žalobu důvodnou. Krajský soud v Plzni prvním rozsudkem ve věci ze dne 14. 8. 2014, č. j. 13 Co 474/2013-172, prvostupňový rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud uvedený rozsudek odvolacího soudu k dovolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 28 Cdo 1211/2015-214, zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Odvolací soud podle Nejvyššího soudu rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, jelikož se nezabýval otázkou, zda stěžovatelé určovací žalobou neobcházejí restituční předpisy. V tomto duchu zavázal odvolací soud doplnit dokazování a nalézt přesvědčivou odpověď na uvedenou otázku. Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím č. j. 13 Co 474/2013-290 následně vyhověl stěžovatelům pouze v marginální části uplatněného nároku a v převážné části žalobu zamítl, jelikož z doplněného dokazování vyplynulo, že JUDr. Otto Wilhelm se vydání sporné 1/3 nemovitostí jako restitučního nároku soudně domáhal, avšak neuspěl. Nejvyšší soud se s právním hodnocením odvolacího soudu ztotožnil; dovolání podané stěžovateli proto napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelé v napadených rozhodnutích spatřují porušení jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - včetně záruky dědění. Dovolávají se ochrany práv nabytých v souladu se zákonem a v dobré víře ve správnost aktů veřejné moci. Jejich vlastnické právo k nemovitostem vzniklo na základě pravomocných rozhodnutí dědického soudu. Obecné soudy podle stěžovatelů nezohlednily dostatečně individuální rozměr předložené věci [nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 3314/11 (N 165/67 SbNU 27)] a v rozporu se skutečností se zabývaly konkurencí obecných a restitučních předpisů, přestože dědická řízení skončila až po uplynutí lhůt stanovených v restitučních předpisech a duplicita v katastru nemovitostí vznikla až následkem těchto dědických řízení. Vlastnictví ke sporné 1/3 dotčených nemovitostí podle stěžovatelů na vedlejšího účastníka platně nepřešlo, proto také byly nemovitosti v dědických řízeních projednány jako celek, a proto také byly stěžovatelům coby následným dědicům původního zůstavitele odevzdací listinou po doprojednání dědictví přiznány. Stěžovatelé se odkazují i na nálezy Ústavního soudu, v nichž je zdůrazněno, že nelze tolerovat formalistický přístup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti [nález ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 894/10 (N 137/62 SbNU 157); nález ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 89/07 (N 150/53 SbNU 825); nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209)]. Ani po sedm let trvajícím soudním sporu nemohou nyní stěžovatelé ani vedlejší účastník svůj majetek řádně užívat a volně s ním disponovat, neboť na základě napadených rozhodnutí duplicitní zápis vlastnictví odstranit nelze, přestože (hlavně) o to v soudním řízení shodně usilovali stěžovatelé i vedlejší účastník. Uvedeným postupem obecných soudů je porušeno právo stěžovatelů zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je rovněž přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. I s přihlédnutím k historickému pozadí a citlivé rovině věci však Ústavní soud nemohl dospět k jinému závěru, než že je předložená ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Přes kontext nápravy majetkových křivd způsobených minulým totalitním (zločinným) režimem nemohl Ústavní soud dát námitkám stěžovatelů zapravdu. Obecné soudy se jejich nárokem pečlivě zabývaly a svá rozhodnutí podrobně zdůvodnily; aplikovanou právní úpravu vyložily ústavně konformním způsobem a v jejich postupu nelze shledat pochybení. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet restituční předpisy [viz zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)]. Krajský soud, vázán pokynem dovolacího soudu, doplnil dokazování v tom smyslu, zda zůstavitel stěžovatele c) JUDr. Otto Wilhelm mohl a měl uplatnit svůj nárok podle restitučních předpisů, a co bylo příčinou případného neuplatnění nároku (jeho neúspěšného uplatnění). Krajský soud zjistil, že zůstavitel JUDr. Otto Wilhelm o vrácení předmětných nemovitostí v 90. letech usiloval, avšak s výjimkou pozemků podléhajících úpravě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ohledně kterých krajský soud určovací žalobě vyhověl), neúspěšně, neboť neprokázal splnění podmínky stanovené § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") a jeho nárok tak v zákonné lhůtě prekludoval. Nebylo proto možné přitakat tvrzení stěžovatelů, že se o předmětné nemovitosti mohli ucházet nejdříve po skončení dědických řízení, kdy již lhůty podle restitučních předpisů marně uplynuly. Zůstavitel JUDr. Otto Wilhelm se jako oprávněná osoba v 90. letech sporného podílu nemovitostí v rámci restitucí domáhal, leč bezúspěšně. Nejvyšší soud, přestože dovolání stěžovatelů odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, se jejich podáním také zabýval v nadstandardním a z pohledu Ústavního soudu odpovídajícím rozsahu. Vypořádal mimo jiné odkazy stěžovatelů na citované nálezy Ústavního soudu, které však na případ stěžovatelů pro skutkov