IV.ÚS 2124/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2124/19 ze dne 28. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, sídlem Horova 180/10, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2019 č. j. 28 Cdo 3465/2018-812 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2018 č. j. 55 Co 119/2009-695, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PHL - Sklář s.r.o., sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 6. 2019, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka se žalobou ze dne 9. 3. 2007 domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastníci vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 946 872 Kč z titulu užívání pozemků v katastrálním území Harrachov bez právního důvodu v období od 10. 3. 2005 do 9. 3. 2007, přičemž jde o pozemky, na nichž se nachází stavba hotelu Sklář (dále jen "hotel"), tenisový kurt, tenisová hala, obslužné a přístupové komunikace. Obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2009 č. j. 12 C 73/2007-190 částečně žalobě vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 170 000 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl. Obvodní soud shledal, že vedlejší účastnice užívá pozemek pod tímto hotelem (parcelu č. 865 v katastrálním území Harrachov), neboť je vlastníkem hotelu, a na tento závěr nemá vliv, že budovu hotelu dále pronajímá a ve skutečnosti je provozovatelem hotelu odlišný subjekt. Vedle toho další pozemky jsou alespoň částečně užívány provozovatelem hotelu (nikoli vedlejší účastnicí) a zároveň jsou veřejně přístupné a mohou být využívány v podstatě kýmkoli. V řízení tak byla prokázána pasivní legitimace vedlejší účastnice pouze ve vztahu k pozemku, na němž je postaven hotel, dále bylo prokázáno, že od 9. 3. 2005 užívala vedlejší účastnice pozemek bez právního důvodu a za jeho užívání nic neplatila. Obvodní soud zjistil ze znaleckého posudku Ing. Novotného, že obvyklé nájemné v daném místě a čase z tohoto pozemku za dotčené období by činilo 145 000 Kč až 170 000 Kč a při stanovení výše bezdůvodného obohacení se přiklonil k vyšší hranici určené znalcem, neboť sám znalec připustil, že by bylo možné v daném místě a čase dosáhnout tohoto nejvyššího nájemného. 3. Městský soud k odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 25. 6. 2009 č. j. 55 Co 119/2009-247 potvrdil rozsudek obvodního soudu co do částky 170 000 Kč a dále rozsudek obvodního soudu změnil a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 469 164 Kč. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem o existenci bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice, a dále přihlédl k námitkám stěžovatelky týkajícím se nesprávného způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení, přičemž zohlednil důkazy předložené stěžovatelkou, a to především nájemní smlouvu uzavřenou se třetí osobou týkající se jiných pozemků nacházejících se pod jiným hotelem ve Špindlerově Mlýně. 4. K dovolání vedlejší účastnice byl rozsudek městského soudu zrušen s tím, že výše bezdůvodného obohacení byla městským soudem určena nesprávně a městský soud se dopustil pochybení, když vyšel při jejím určení z jediné nájemní smlouvy uzavřené se třetí osobou a pominul znalecký posudek vypracovaný v tomto řízení. Městský soud poté rozhodoval ve věci opakovaně, a to celkem čtyřikrát, neboť i další tři rozsudky městského soudu byly zrušeny Nejvyšším soudem k dovolání vedlejší účastnice. 5. Při pátém rozhodování městského soudu o odvolání v této věci (po změně složení senátu), a to napadeným rozsudkem ze dne 5. 1. 2018 č. j. 55 Co 119/2009-695, bylo rozhodnuto napadeným částečným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu byl v zamítavém výroku změněn s tím, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit žalobkyni částku 156 104 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku zamítavého výroku byl potvrzen. Městský soud podrobně shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že těžištěm odvolacího přezkumu v této fázi se stalo posouzení výše bezdůvodného obohacení, které má vedlejší účastnice stěžovatelce vydat. Městský soud co do určení této výše vycházel z doplnění dokazování před ním provedeného ústavním znaleckým posudkem a výslechem jeho zpracovatele. V této fázi řízení již byla mezi účastníky řízení nesporná obvyklá cena nájemného stanovená znaleckým ústavem Jokl Appraisal, v.o.s v podstatě shodně se znaleckým ústavem Česká znalecká, a.s., kteří určili jako tržní hodnotu nezastavěných pozemků částkou 2 000 Kč za 1 m2 s tím, že z toho vyplývající obvyklé nájemné v nejnižší výši činí 5 % z hodnoty nemovitosti, tedy 100 Kč za m2 za rok. Odvolací soud dotazem na zpracovatele znaleckého posudku ověřil, že v této ceně je již zohledněna vyšší míra atraktivity situování zajímavého pozemku v katastrálním území Harrachov a znalci rovněž vysvětlil, proč není s ohledem na specifika dané situace na místě použití tzv. porovnávací metody. Městský soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelky, podle které měl soud dojít k neudržitelnému závěru, že výše bezdůvodného obohacení by měla být totožná jak pro pozemek zastavěný, tak nezastavěný. Tím stěžovatelka polemizuje s kategorickým (a opačným) závěrem Nejvyššího soudu, který sdílí i městský soud, že výše bezdůvodného obohacení musí v konkrétním případě zohlednit, že jde o pozemek zastavěný (a tak být nižší než u pozemku zastavěného). Znalci zcela správně a ve shodě dospěli k potřebě užití redukčního koeficientu o 50 % a pak lze vycházet z propočtů znaleckého ústavu, který za užívání pozemků ve sledovaném období určil výši bezdůvodného obohacení v částce 326 104 Kč, přičemž stěžovatelce již byla přiznána částka 170 000 Kč rozsudkem obvodního soudu. Městský soud tak přiznal stěžovatelce zbylých 156 104 Kč a ve zbytku zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil. 6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou obvykle představovány znaleckými posudky. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně srovnatelných nemovitostí. Nyní posuzovaná věc však vykazuje specifika, pro která nebylo možné využít porovnávací metodu. Nedostatek obdobných nemovitostí pak musí soud (respektive znalec) reflektovat a vypořádat se s touto okolností, jak opakovaně uvedl Nejvyšší soud v minulosti. Uvedené absenci komparativního materiálu je potřeba přizpůsobit také kritéria obvyklé ceny a při stanovení bezdůvodného obohacení vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů. Již dříve Nejvyšší soud připustil eventualitu opřít se za těchto okolností mimo jiné o tržní hodnotu užívané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2359/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013 sp. zn. 28 Cdo 946/2013). Z právě uvedeného je patrné, že se Nejvyšší soud problematikou předestřenou stěžovatelkou již zabýval a městský soud jeho judikaturu v napadeném rozhodnutí plně respektoval, když rozhodl na základě závěrů znalců, které výslednou částku dovodily z ceny pozemku za současné reflexe jeho zatížení v podobě stavby na něm zřízené, s nímž souvisí omezení jeho užívání, jež se do konečné sumy nutně promítá. Preferuje-li stěžovatelka výpočet bezdůvodného obohacení na bázi profitu, který by získal vlastník stavby nabytím pozemku do svého vlastnictví, opomíjí, že jí nastiňovaný způsob, v němž je rozhodná komplexní hodnota společné věci, se aplikuje zvláště v případech vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci jedinému ze spoluvlastníků za účelem stanovení adekvátní náhrady. V nyní posuzované věci jde ovšem o situaci odlišnou, když jde o zjištění hodnoty, o kterou se vedlejší účastnice obohatila užíváním pozemku stěžovatelky, a nikoli o zjišťování prospěchu, který by vedlejší účastnice získala nabytím pozemku pod stavbou. Předmětem nalézací činnosti soudů tudíž byla objektivizovaná cena, za niž by žalované mohla užívat jiný srovnatelný pozemek například formou nájmu. Zohlednění vztahu vlastníka stavby k pozemku, tedy významu, který pro něho vymezená část zemského povrchu má, bylo již dříve judikaturou Nejvyššího soudu vyloučeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4930/200