IV.ÚS 2124/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2124/23 ze dne 13. 3. 2024 N 46/123 SbNU 59 Právo poškozeného vyjádřit se k dovolání obviněného proti výroku o náhradě škody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, sídlem Národní třída 384/13, Hodonín, zastoupené JUDr. Irenou Schejbalovou, advokátkou, sídlem Slunná 266/28, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1206/2022-4142 ze dne 1. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1206/2022-4142 ze dne 1. února 2023 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1206/2022-4142 ze dne 1. února 2023 se zrušuje. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka v předmětném trestním řízení vedeném proti obviněnému J. J. (dále jen "obviněný") vystupovala v pozici poškozené, přičemž vůči obviněnému uplatnila nárok na náhradu škody. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") č. j. 3 T 203/2016-3987 ze dne 27. května 2021 byl obviněný uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) trestního zákoníku a zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Obviněnému byla rozsudkem uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradu škody částku 4 329 109,71 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byla stěžovatelka odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání. Na jeho základě Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 5 To 388/2021-4060 ze dne 8. března 2022 zrušil v napadeném rozsudku okresního soudu výrok o uložení peněžitého trestu ve výši 520 000 Kč. V ostatních částech zůstal tento rozsudek nezměněn. 4. Proti usnesení krajského soudu podal obviněný dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením tak, že částečně zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o povinnosti obviněného zaplatit stěžovatelce na náhradu škody částku 4 329 109,71 Kč a ve výroku, jímž byla stěžovatelka se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud zrušil i uvedené usnesení krajského soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti výrokům o náhradě škody. Nejvyšší soud zároveň podle § 265m odst. 2 trestního řádu stěžovatelku s celým jeho uplatněným nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že k porušení principu kontradiktornosti, a tím i čl. 6 Úmluvy, došlo tím, že jí v dovolacím řízení nebylo dovolání zasláno k vyjádření. Odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. dubna 2016 (N 80/81 SbNU 349); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. Má za to, že Nejvyšší soud nerespektoval ani nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 ze dne 31. ledna 2001 (N 22/21 SbNU 195; 77/2001 Sb.). V tomto nálezu totiž Ústavní soud shledal protiústavní úpravu, která umožnila soudu připustit neúčast poškozeného, z čehož stěžovatelka dovozuje, že tím spíše by neměl být akceptován postup Nejvyššího soudu v jeho věci, který de facto rovněž nepřipustil jeho účast v dovolacím řízení. 6. Stěžovatelka tvrdí, že pro posouzení její věci není podstatné, že trestní řád neumožňuje poškozenému podat dovolání. Z čl. 6 Úmluvy podle jejího názoru vyplývá, že podá-li obviněný dovolání, poškozený musí mít adekvátní prostor pro vyjádření a reakci na stěžejní protiargumenty obviněného. Uvádí, že v posuzované věci nebyla soudem vyrozuměna o dovolání, které podal obviněný, čímž jí bylo upřeno právo se k němu vyjádřit, a to zejména v části týkající se výroku ukládajícího odsouzenému, aby jí nahradil způsobenou škodu. Podotýká, že poškozený by měl mít právo být informován o podaném dovolání a vyjádřit se k němu, jinak by mohlo dojít k situaci, že se o existenci rozhodnutí, jež se bude přímo dotýkat pouze jeho práva na náhradu škody, dozví až jeho doručením. Podstatnou újmu na své straně spatřuje v tom, že dovolání odsouzeného obsahovalo nové argumenty, kterým by oponovala, kdyby byla o jejich předestření informována. 7. Nejvyšší soud podle stěžovatelky pochybil také tím, že o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny předpoklady stanovené § 265r odst. 1 trestního řádu. Svou navazující argumentaci soustředí na odůvodnění závěru, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky vyplývající z § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu a že podle uvedeného ustanovení nebylo možno postupovat ani analogicky. Uvádí, že rozhodování dovolacího soudu v neveřejném zasedání by mělo být výjimkou. Připomíná, že § 265r odst. 5 trestního řádu zmiňuje nutnost vyrozumět o veřejném zasedání osobu, která může být rozhodnutím o dovolání dotčena, popř. jejího obhájce či zmocněnce. Dovozuje z toho, že dotčené osoby nemohou být zkráceny na právu se vyjádřit jen proto, že dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání. S odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. srpna 2017 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.) připomíná, že vývoj legislativy po roce 1989 jednoznačně směřuje k posílení práv poškozeného v trestním řízení. 8. V návaznosti na to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení přiznal důvodnost námitce obviněného o promlčení stěžovatelčina nároku, stěžovatelka namítá, že tato námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. června 2011 (N 119/61 SbNU 729). Nejvyšší soud podle ní neučinil konkrétní zjištění, v jakém rozsahu obviněný námitku promlčení uplatnil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Původní soudce zpravodaj si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal spis vedený u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1206/2022 a vyzval účastníka řízení a Nejvyšší státní zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 11. Nejvyšší soud ve vyjádření připomněl, že se základní zásady trestního řízení neuplatňují ve všech stadiích trestního řízení stejnou měrou a že hlavními stranami trestního řízení jsou státní zástupce a obžalovaný. Z toho podle něj vyplývá, že požadavek na kontradiktornost řízení svědčí zejména obžalovanému (zde tedy obviněnému), a nikoli ve zcela shodném rozsahu ve všech fázích řízení poškozenému. Poukázal na skutečnost, že poškozený nepatří mezi subjekty, jimž trestní řád v § 265d odst. 1 svěřuje právo podat dovolání, a že § 265h odst. 2 trestního řádu neukládá soudu povinnost poškozeného vyrozumět o podaném dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že případ, kdy je zrušen adhezní výrok a poškozený je odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, je analogický situacím předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu, v nichž může Nejvyšší soud rozhodovat v neveřejném zasedání. Dodal, že obdobně jako v nyní posuzované věci postupoval ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1222/2018 nebo 4 Tdo 462/2022 a že ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 44/2016 takový postup obstál i v přezkumu Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3282/16. S odkazem na § 265m odst. 2 a § 265 trestního řádu konstatoval, že v posuzované věci nebylo namístě vést dále podrobnější řízení jen o nároku poškozenéh