IV.ÚS 213/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 213/20 ze dne 20. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Serbusem, advokátem, sídlem Netřebice 66, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2019 sp. zn. 7 Tdo 879/2019, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2019 sp. zn. 9 To 344/2018 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 4. září 2018 sp. zn. 2 T 52/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené České poště, s. p. (dále jen "poškozená") škodu ve výši 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z částky 800 000 Kč od 14. 5. 2018 do zaplacení, a podle § 229 odst. 2 tr. řádu poškozenou odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil usnesení krajského soudu, a to v části, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výroku o náhradě škody vůči poškozené, a současně rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. řádu, jímž byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z částky 800 000 Kč od 14. 5. 2018 do zaplacení, a ve výroku podle § 229 odst. 2 tr. řádu, jímž byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. řádu s přiměřeným užitím § 265 tr. řádu a podle § 228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil, aby poškozené nahradil majetkovou škodu ve výši 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 800 000 Kč od 14. 5. 2018 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu poškozenou odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá s odkazy na občanskoprávní judikaturu, že ačkoliv se nemohl účastnit veřejného zasedání u krajského soudu z důvodu předem oznámených akutních zdravotních problémů, tento soud jednal a jeho odvolání zamítl. Uvedeným došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, resp. jeho právo být přítomen veřejnému zasedání. Dále stěžovatel vytýká, že v rámci celého trestního řízení nebyl předložen ani jeden přímý důkaz, který by prokazoval jeho vinu. Soudy vycházely pouze ze spekulací. Upozorňuje, že došlo k další krádeži v prostorách, kde "se nacházela provozovna pošty", přičemž čeká na výsledek vyšetřování. Soudy podle stěžovatele porušily zásadu in dubio pro reo, neboť se nepodařilo vyvrátit pochybnosti o tom, že by tento skutek spáchal právě stěžovatel. Stěžovatel má rovněž za to, že Nejvyšší soud o jeho dovolání zčásti (co do "potvrzení viny a trestu") nerozhodl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. 11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry. 12. Jde-li o stěžovatelovu námitku, že krajský soud rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, zabýval se jí Nejvyšší soud. Konstatoval, že § 263 odst. 4 tr. řádu není uplatnitelný proto, že stěžovatel v době konání veřejného zasedání nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud rozhodl, že účast stěžovatele nebyla u veřejného zasedání nezbytná, neboť věc je možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, a na základě toho stěžovatele podle § 233 odst. 1 tr. řádu vyrozuměl o konání veřejného zasedání nařízeného na 20. 2. 2019. O jeho konání byl stěžovatel vyrozuměn s dostatečným předstihem, neboť vyrozumění př