IV.ÚS 2133/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2133/14 ze dne 23. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti ARGO s. r. o., se sídlem Elišky Peškové 7, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem Valentinská 92/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 780/2014-308 ze dne 1. 4. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 112/2008-85 ze dne 15. 4. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 16 C 354/2003-114 ze dne 7. 8. 2007 za účasti Městské části Praha 5, se sídlem nám. 14. října 4, 150 00 Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti výpovědi smlouvy o rekonstrukci nemovitosti, uzavřené s vedlejším účastníkem dne 25. 6. 1993, ve znění pozdějšího dodatku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno pravomocným usnesením téhož soudu č. j. 53 Co 112/2008-148 ze dne 21. 12. 2012, kterým bylo vyhověno stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost) tak, že rozsudek nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správný potvrdil a rozhodl akcesorickými výroky o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku následně stěžovatelka podala dovolání, jež Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že soudem prvého stupně, ani soudem odvolacím, nebyla poučena o tom, že není splněna podmínka přípustnosti určovací žaloby, neboť na určení neplatnosti právního úkonu nelze mít naléhavý právní zájem za situace, kdy se lze domáhat určení trvání existence celého právního vztahu, tedy právního postavení. Stěžovatelka se dle svých slov tuto skutečnost překvapivě dozvěděla až po skončení meritorního projednání věci odvolacím soudem, v okamžiku, kdy jí bylo doručeno konečné rozhodnutí odvolacího soudu. Až z jeho odůvodnění se prý dozvěděla, "jakouže vlastně (odstranitelnou) vadou je[jí] žaloba trpěla". Dle názoru stěžovatelky je nepochybné, že se v tomto ohledu jednalo pro stěžovatele o překvapivé rozhodnutí. Odvolací soud dle ní dále pominul i návrh na změnu, resp. doplnění žalobního petitu, aby tento vyhovoval názoru odvolacího soudu, a věc "projednal ve znění dosavadním". Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že se odmítl věcí jakkoli zabývat jen proto, že "výslovně v jedné větě neuvedl[a], v čem shledává přípustnost dovolání, nýbrž toto odůvodnění rozprostřel[a] do celého dovolání." Čeho se po Nejvyšším soudu domáhá, tedy v čem spatřuje přípustnost dovolání, se však dle jejího mínění z dovolání podává jednoznačně. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka své výhrady směřuje proti způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejím dovoláním. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 236 a § 237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud však shledal, že právě formální vady návrhu představují důvod odmítnutí stěžovatelčina dovolání, a sice v tom, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatelka jako dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud tento svůj úsudek odůvodnil v intencích ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř., které uvádí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (dostupný, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz) k problematice použití tohoto ustanovení konstatoval, že "[j]akkoliv jde v případě § 243f odst. 3 věty prvé o. s. ř. o výjimku z ustanovení § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 o. s. ř., neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí (srov. Jaromír Jirsa a spol.: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář podle stavu k 31. 7. 2013, komentář k § 243f odst. 3, str. 1651), odůvodnění napadeného usnesení požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti rozhodně nesplňuje, neboť pouhé obecné konstatování Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tedy toliko odkaz na text příslušného ustanovení o. s. ř.), je nedostatečné a současně nepřezkoumatelné" (bod 16 cit. nálezu). "Jak již Ústavní soud naznačil v bodech 12. a 13., jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Pokud tedy Nejvyšší soud napadené usnesení odůvodnil nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhl do základního práva stěžovatele garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny i článkem 6 odst. 1 Úmluvy" (bod 18). Z uvedeného je zřejmé, že odůvodnění Nejvyššího soudu v nyní napadeném rozhodnutí, které je dokonce téměř identické s textem použitým v odůvodnění citovaným nálezem zrušeného usnesení dovolacího soudu, trpí vážným deficitem v podobě absence náležitého, ústavně konformního odůvodnění. Totiž pouhé sdělení, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., je bez dalšího nepřezkoumatelné, neboť v něm schází alespoň stručná charakteristika dovolacích námitek a jejich (též alespoň stručné) hodnocení dovolacím soudem (kupříkladu vysvětlení, že jde o námitky toliko skutkové, které v dovolání nemají své místo apod.). Ústavní soud nicméně nepřikročil ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to ze dvou důvodů. Prvním je skutečnost, že v případě řešeném zmíněným nálezem Ústavní soud navíc shledal vadu odůvodnění také v jeho neúplnosti, kdy po uvozovacím výrazu "jednak" již nenásledoval druhý, spojovací výraz "jednak", tedy celé souvětí bylo ukon