IV.ÚS 2133/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2133/20 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J.-O. P., zastoupené Mgr. Bc. Lukášem Topinkou, advokátem, sídlem Spálená 97/29, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2020 sp. zn. 8 Tdo 333/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2019 sp. zn. 12 To 28/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2018 sp. zn. 42 T 6/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou pod body 1), 2), 3), 5), 7), 8) účastenstvím na zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaném, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, pod body 1) až 4), 6) až 10) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku, pod body 3), 5) zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku a pod body 1) až 10) zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to jí podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku, § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku trest vyhoštění z České republiky na dobu deseti let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě škody. Stěžovatelka se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku městského soudu dopustila uvedených trestných činů, stručně řečeno, tím, že jako členka organizované skupiny v období od 30. 7. do 22. 9. 2014 získala svojí fotografií opatřené padělané doklady (řecký cestovní pas a řidičský průkaz na cizí jméno), jež na území České republiky na různých místech použila k založení celkem 17 bankovních účtů, které byly využívány organizovanou skupinou ke kumulaci a dalšímu pohybu finančních prostředků vylákaných podvodnou trestnou činností, spočívající především v tom, že poškozené subjekty byly falešně kontaktovány (telefonicky, e-mailem apod.) osobou vydávající se za zástupce dodavatelského subjektu, který byl oprávněn vůči poškozenému fakturovat za zboží nebo služby. Tato osoba pak prezentovala legendu např. o změně čísla účtu či si vyžádala fakturu, kterou "opravila" v pasáži čísla účtu, na který mělo být placeno, a vrátila ji zpět k úhradě. Poškozené subjekty v takto vyvolaném omylu hradily na účty za tímto účelem založené stěžovatelkou místo na účty oprávněných fakturujících dodavatelů zboží a služeb. Ne ve všech případech však (díky ostražitosti odpovědných pracovníků poškozených) fakticky k požadované úhradě došlo, ne všechny stěžovatelkou založené účty byly k těmto transakcím nakonec využity. Celkově v 10 případech byla popsaným jednáním způsobena škoda 15 437 207 Kč a bezprostředně hrozilo způsobení další škody ve výši 60 066 733,50 Kč. 3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že v její věci měl být uplatněn institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku, neboť trestnou činnost spáchala poprvé (a též naposledy) ve věku 18 let (tedy ve věku blízkém věku mladistvých), z nedostatku životních zkušeností a nerozvážnosti, napomáhala objasnit trestnou činnost (označila všechny jí známé osoby, se kterými přišla při trestné činnosti do styku, i vše, co tyto osoby dělaly, a to před orgány Bulharské republiky a v rámci dožádání i před orgány České republiky), svého jednání upřímně lituje, v minulosti vedla řádný život, čin spáchala pod vlivem tíživých osobních poměrů, které si nezpůsobila sama, trestnou činnost spáchala pod vlivem závislosti a též hrozby nebo nátlaku, aktuálně je řádně zaměstnaná, studuje vysokou školu a vede ve věku 25 let řádný život. Nesprávné právní posouzení spatřuje v nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody. Všechny široce uvedené polehčující okolnosti měly být soudy chápány jako podklad pro uplatnění § 58 odst. 1 trestního zákoníku. 6. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví tím, že jí s poukazem na § 228 odst. 1 trestního řádu uložily povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným stanovené částky (konkrétně 51 808,71 USD, 525 404 Kč a 174 603 Kč), čímž nedocenily, že byla v podstatě pouze zneužita a stala se nástrojem použitým pro páchání trestné činnosti. Skuteční pachatelé, kteří trestnou činnost vymysleli, organizovali, řídili a zabezpečovali, zůstali bez uloženého trestu, a to i přesto, že soudy o jejich zatčení a vyšetřování věděly z výpovědi stěžovatelky učiněné do spisu č. 1420/11/5/2016 v sídle Úřadu pro vyšetřování organizovaného zločinu a terorismu - Územní odbor Valcea, dne 28. 11. 2016. Soudy měly zohlednit činnost P. G., R. C., tzv. R., a dalších osob a podle míry zavinění rozhodnout o náhradě škody v poměru přiměřeném účasti na trestné činnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 10. K námitce stěžovatelky o neuplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, kdyby soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti uklád