IV.ÚS 2135/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2135/21 ze dne 23. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. obchodní společnosti A, 2. M. B., 3. obchodní společnosti B, 4. obchodní společnosti C, 5. J. Ž., 6. obchodní společnosti D a 7. P. S., všech zastoupených JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2021 sp. zn. 7 To 182/2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. listopadu 2020 sp. zn. 2 T 71/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Dále stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") jednak zamítl žádost 1. stěžovatelky na zrušení zajištění jí vlastněných nemovitostí a dále rozhodl, že se tyto nemovitosti zabírají podle § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Předmětné nemovitosti, které P. R. (odsouzený v dané trestní věci) převedl na 1. stěžovatelku, představují výnos z trestné činnosti, resp. jejich převedení do vlastnictví stěžovatelky představuje její součást. Jak vyplynulo z listinných důkazů, byla 1. stěžovatelka založena americkou společností, a to čistě za účelem převzetí majetku získaného trestnou činností (jinou činnost americká společnost neprovozovala). Následně došlo k převodu obchodního podílu 1. stěžovatelky za částku 32 100 000 Kč. Postupem času podíl v 1. stěžovatelce získali všichni ostatní stěžovatelé. Jde-li o 5. a 7. stěžovatele (první nabyvatele podílu 1. stěžovatelky za uvedenou částku), pak museli podle soudu vědět, že ke koupi nemovitostí došlo za podezřelých podmínek, neboť znali cenu předchozí transakce (naplňující znaky trestného činu) ve výši 5 700 000 Kč. Soud neuvěřil jejich výpovědi, že takto nízká hodnota pozemků byla odůvodněná, neboť v takovém případě by za ně nezaplatili mnohonásobně větší částku. Podezřelá jim musela být rovněž okolnost, že nemohli zakoupit přímo nemovitost, ale muselo dojít k převodu podílu 1. stěžovatelky. Všichni zúčastnění se přitom dlouhodobě zabývají obchodováním s nemovitostmi. Z toho důvodu soud rozhodl o zabrání věcí, přičemž pro nadbytečnost zamítl celou řadu důkazních návrhů stěžovatelů. 3. Proti usnesení obvodního soudu podala 1. stěžovatelka stížnost, kterou městský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil s postupem obvodního soudu, který odpovídá nejen zákonné úpravě České republiky, ale rovněž i relevantním předpisům práva Evropské unie a Úmluvě Rady Evropy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů z trestné činnosti. Podle této účinné úpravy je pak irelevantní, zda jsou třetí osoby v dobré víře o legálnosti převodu majetku do jejich vlastnictví. Avšak v dané věci nelze podle městského soudu ani hovořit o nabytí v dobré víře standardním způsobem. Nemovitosti byly odsouzeným převedeny na 1. stěžovatelku za nápadně nízkou cenu (nikoliv cenu obvyklou v místě a čase). Předmětné nemovitosti tak jsou výnosem z trestné činnosti. Předchozí i současní společníci 1. stěžovatelky se dlouhodobě pohybovali v obchodování s nemovitostmi. K zabrání nemovitostí tak došlo v souladu s právem. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé namítají, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v dané věci v rozporu se zásadou zákonnosti. Zejména nepřiznaly 1. stěžovatelce postavení zúčastněné osoby v trestním řízení předcházejícím odsuzujícímu rozsudku. Stěžovatelka tak nemohla uplatňovat svá procesní práva ani v části trestního řízení, která se jí týkala, zejména při oceňování jí vlastněných nemovitostí, které bylo důležité pro posouzení její dobré víry. Toto pochybení již nelze dostatečně napravit v dalších fázích řízení. Soudy následně rezignovaly na řádné zjištění okolností převodu podílů 1. stěžovatelky v roce 2016, čímž zasáhly do ústavních práv stěžovatelů. Všichni investoři byly po celou dobu v dobré víře o možnosti legálního převodu vlastnického práva k nemovitostem, které 1. stěžovatelka vlastnila. Jednání investorů je třeba hodnotit z hlediska doby, kdy probíhala negociace daných převodů. Přitom neměli žádnou vědomost o probíhajícím trestním řízení. Sami byli uvedeni v omyl. Neměli důvod nevěřit znaleckému ocenění nemovitostí, jejichž cena byla logicky snížena z důvodu předcházejících povodní (na částku 5 770 000 Kč). Přestože existují pochybnosti o správnosti posudku zpracovaného v trestním řízení (s určenou cenou 57 000 000 Kč), nemohla je 1. stěžovatelka vznést, neměla k posudku přístup a nemohla tak nechat zpracovat revizní znalecký posudek. Nesprávnost rozsudku stěžovatelé prokazují vyjádřením soudního znalce, přiloženého k ústavní stížnosti. Další znalecký posudek, založený v policejním spisu a zpřístupněný stěžovatelům až po vydání napadených rozhodnutí, určil cenu nemovitostí ve výši 31 160 000 Kč, což však bylo stěžovatelům v předchozím řízení zatajeno. Orgány činné v trestním řízení si tak účelově vybrali pouze posudek s nejvyšší stanovenou cenou, aby jí "vyvrátily" dobrou víru stěžovatelů. Z nahlížení do spisu pak stěžovatelé zjistili, že sám policejní orgán si nechal v květnu 2021 zpracovat posudek znaleckým ústavem, který měl zhodnotit předchozí posudky. V něm dospěl k závěru, že posudek s nejvyšší stanovenou cenou je nepřezkoumatelný. 5. Soudy dále nechránily dobrou víru stěžovatelky podle závěrů nálezu Ústavního soudu [ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 405/16 (N 133/82 SbNU 173); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ty by měly převážit i v daném případě převodu obchodních podílů. Postup zkracující práva stěžovatelů uvedeným způsobem odporuje požadavku přiměřenosti prosazovaném v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Fakticky se stěžovatelé stali obětí vyvlastnění bez majetkové náhrady. Nadto odsouzenému byla stanovena povinnost nahradit způsobenou škodu. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu má být nevinným stěžovatelům navíc nyní ještě zabrán majetek, zatímco předchozí vlastníci 1. stěžovatelky jsou majetkově nedotčeni. Z toho stěžovatelé dovozují, že soudy postupovaly formalisticky, bez materiálního ospravedlnění. Připouští-li městský soud, že výnosem trestné činnosti může být i majetek osoby, která o trestné činnosti neměla ani potuchy, popírá samu podstatu dobré víry a neuváženě preferuje zájmy poškozeného. Neochota soudů zabývat se konkrétními okolnostmi vyplývá rovněž ze zamítnutí značného množství důkazních návrhů, a to navíc s neodůvodněným závěrem o jejich nadbytečnosti. 6. Z uvedených důvodů měly soudy dospět k závěru, že jediným výnosem z trestné činnosti jsou prostředky, které vynaložili stěžovatelé na převod majetkových práv od předchozích vlastníků. Podle stěžovatelů by v případě nabytí majetkových práv soukromou osobou soudy nepochybně chránily její dobrou víru. Takto odlišný postup v případě stěžovatelů je neústavní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že s výjimkou 1. stěžovatelky nebyla ústavní stížnost podána oprávněnými stěžovateli. Stěžovatelé 2. až 7. sice byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, jsou však společníky 1. stěžovatelky a o jejich právech tak bylo v trestním řízení rozhodováno toliko nepřímo. O jejich aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti by tak bylo možné uvažovat pouze v situaci, kdy by se ochrany svých práv nemohla domáhat 1. stěžovatelka jako jejich přímý nositel. Taková situace však zjevně nenastala, neboť stěžovatelka nejen podala (s ostatními stěžovateli) ústavní stížnost, ale dokázala aktivně procesně vystupovat i v trestním řízení. U návrhu podaného 1. stěžovatelkou jde o ústavní stížnost podanou včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále j