IV.ÚS 2139/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2139/16 ze dne 6. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. Michaelou Kasper Beňovou, advokátkou se sídlem Masarykova 1250, 289 22 Lysá nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 7. 2015, č. j. 4 T 22/2015-628, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, č. j. 11 To 526/2015-646, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 7 Tdo 490/2016-37, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích práv a svobod zaručených v čl. 2 odst. 3, v čl. 95 odst. 1 (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 7. 2015, č. j. 4 T 22/2015-628, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu dle ustanovení § 211 odst. 1, 2 a 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník), a odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 4 let a zároveň jí byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku si podala stěžovatelka odvolání, které však bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, č. j. 11 To 526/2015-646. Stěžovatelka proti tomuto usnesení proto brojila dovoláním, které však bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 7 Tdo 490/2016-37. Stěžovatelka tak proti tomuto poslednímu jmenovanému usnesení podala nyní projednávanou ústavní stížnost. 3. Předmětem trestního řízení proti stěžovatelce, v němž byla vydána ústavní stížností napadnutá rozhodnutí, byl skutek, který měl spočívat zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatelka bez vědomí svého bývalého druha, svědka Josefa Kunce, měla, zfalšovavši na příslušných listinách jeho podpis, jeho jménem uzavřít s Českomoravskou stavební spořitelnou, a.s., smlouvu o meziúvěru a o úvěru, zajištěném zástavním právem k nemovitosti, a vylákat tak na Českomoravské stavební spořitelně, a.s., částku 700.000,- Kč, přičemž tyto prostředky měla použít v rozporu se smluvním účelem pro svou potřebu a nesplácet je. Smluvním účelem, pro nějž Českomoravská stavební spořitelna, a.s., prostředky z titulu smlouvy o meziúvěru a o úvěru poskytla, byla údržba, změna a modernizace nemovitosti pana Josefa Kunce. Ten se o vzniku úvěrového vztahu měl dozvědět až poté, co jej kontaktovala Českomoravská stavební spořitelna, a.s., neboť jej stěžovatelka o tom, že jeho jménem požádala o úvěr, neinformovala a prostředky z úvěru byly vyplaceny přes účty, o nichž neměl přehled. III. Argumentace stěžovatelky 4. Svou ústavní stížnost stěžovatelka odůvodnila tím, že soud prvého stupně a po něm následně i oba další obecné soudy chybně právně kvalifikovaly skutek, který byl předmětem trestního řízení, dále tím, že výše peněžitého trestu, který jí byl uložen, je pro ni likvidační, čímž se dopustily obecné soudy dalšího hmotně-právního pochybení, neboť jí uložily zřejmě nedobytný peněžitý trest, což trestní zákoník zakazuje. Proto stěžovatelka navrhla, aby ústavní stížností napadnutá rozhodnutí byla zrušena pro porušení jejích výše specifikovaných základních práv a svobod. Konkrétně lze shrnout stěžovatelčiny námitky tak, jak následuje: 5. Právní kvalifikace skutku, aplikovaná obecnými soudy, byla nesprávná. Obecné soudy kvalifikovaly jako znak způsobené škody celou částku 700.000,- Kč, která byla na základě smlouvy o meziúvěru a o úvěru poskytnuta. Dle názoru stěžovatelky je ovšem tento právní závěr obecných soudů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou např. rozhodnutím sp. zn. 3 Tdo 460/2010, podle nějž je v případě, že je úvěr zajištěn zástavním právem k nemovitosti, možno kvalifikovat jako znak škody pouze rozdíl mezi poskytnutými prostředky a hodnotou zajištění úvěru. Tento rozdíl by v případě stěžovatelky činil nejvýše 420.330,- Kč, což by pro kvalifikaci skutku dle ustanovení § 211 odst. 1, 2 a 5 písm. c) trestního zákoníku nepostačovalo [§ 211 odst. 5 písm. c) trestního zákoníku obsahuje znak značné škody, tedy 500.000,- Kč, pozn. Ústavního soudu]. Částka 279.670,- Kč, tj. zbývající část poskytnutého úvěru, totiž byla složena na zvláštní účet u Českomoravské stavební spořitelny, a.s., zajištěný zástavním právem k nemovitosti, a tato částka nikdy neopustila sféru banky. Jelikož byla stěžovatelka uznána vinnou i za kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu dle ustanovení § 211 odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, ač pro to nebyly naplněny důvody, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i princip zákonnosti trestního práva hmotného dle čl. 39 Listiny. 6. Peněžitý trest byl stěžovatelce uložen, ačkoliv soud prvého stupně vůbec nezjišťoval její majetkové a osobní poměry. Spolehlivé zjištění těchto poměrů je ovšem nutným předpokladem pro zvolení adekvátní výše denní sazby peněžitého trestu. Obecné soudy naproti tomu vycházely pouze z výše jejího měsíčního příjmu, který uvedla v přípravném řízení na první stránce protokolu o výslechu. To je dle názoru stěžovatelky nedostatečné. Poukazovaly-li soudy na to, že stěžovatelka je vlastníkem nemovitosti, nepřihlédly k tomu, že na této nemovitosti vázne hypotekární zástavní právo, zajišťující úvěrové prostředky, z nichž si stěžovatelka předmětnou nemovitosti pořídila. Tím, že obecné soudy majetkové poměry stěžovatelky nezjišťovaly, postupovaly k její újmě v rozporu s čl. 3 odst. 3 Ústavy, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 1 Listiny. 7. Tím, že obecné soudy stěžovatelce uložily peněžitý trest bez zjišťování jejích majetkových poměrů, jí uložily trest, který trestní zákoník nepřipouští. § 68 odst. 6 trestního zákoníku totiž zakazuje soudům ukládat peněžitý trest, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Tímto postupem byl k tíži stěžovatelky porušen čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 39 Listiny. IV. Posouzení Ústavním soudem 8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajících práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 9. Ústavní stížnost se týkala potenciálního porušení práv a svobod jednotlivce výkladem znaku "značná škoda" v ustanovení § 211 odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, uložením peněžitého trestu a tvrzeným nedostatečným zjišťováním majetkových poměrů, jakož i potenciálním namítaným uložením trestu, který trestní zákony neznají. Ke všem těmto třem okruhům se Ústavní soud i soudy obecné vyjádřily již v minulosti, přičemž pro nyní projednávanou věc jsou relevantní tyto závěry: 10. Trestný čin úvěrového podvodu dle ustanovení § 211 trestního zákoníku je trestným činem předčasně dokonaným, a tedy pro vznik trestní odpovědnosti nevyžaduje poruchový následek v podobě vzniku určité škody. Jakkoliv je kriminalizace trestných činů předčasně dokonaných v zásadě ústavně-konformní, obecné soudy musí zvlášť pozorně