IV.ÚS 2139/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2139/23 ze dne 8. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. O., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Týn 639/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2023 č. j. 11 Tdo 439/2023-795, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 3 To 531/2022-689 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 2022 č. j. 7 T 111/2022-604, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti též podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel vyrobil nejméně 414 g pervitinu, který prodal obžalovanému K. za částku ve výši nejméně 380 000 Kč, a dále pro jiného přechovával látku odpovídající 2 450 mg metamfetaminu. 3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že jeho trestní odpovědnost byla dovozena toliko na základě jediného nepřímého důkazu, který navíc nebyl řádně procesně proveden, resp. znalecky zhodnocen, přestože šlo o otázku, k jejímuž objasnění je třeba odborných znalostí ve smyslu § 105 trestního řádu. Konkrétně šlo o důkaz v podobě záznamů obstaraných při sledování osob a věcí, kdy měl okresní soud porovnat hlasové projevy zachycené na těchto záznamech s hlasovým projevem stěžovatele v průběhu hlavního líčení toliko laicky, bez přibrání znalce a odborného posouzení. Dovolacímu soudu vytýká, že se touto námitkou nezabýval. 6. Stěžovatel považuje za nepřípustné, že se nalézací soud opakovaně seznamoval se zvukovými záznamy za užití přístrojové techniky (sluchátek), což sám uvedl v odsuzujícím rozsudku. Tím podle něj porušil povinnost vytvářet skutkový stav pro rozhodnutí jen za použití důkazů provedených přímo při hlavním líčení, za účasti a případné součinnosti stran a pod jejich kontrolou. Má tedy za to, že soud vycházel ze skutkového stavu založeného na důkazu neprovedeném v hlavním líčení a měl vycházet ze znění zachyceného v průběhu hlavního líčení. 7. Stěžovatel dále opětovně uvádí, že byl odsouzen na základě jediného nepřímého usvědčujícího důkazu a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu to označuje za nepřípustný způsob dovození viny. Má za to, že kromě zmíněných zvukových záznamů pořízených postupem podle § 158d odst. 3 trestního řádu, které podle něj nemohou obstát jako usvědčující důkaz, neexistuje žádný důkaz, který by prokazoval jeho přítomnost ve vozidle u skutků uvedených pod bodem II odst. 1 až 4 odsuzujícího rozsudku okresního soudu. Namítá, že i množství pervitinu, které je mu přičítáno, bylo stanoveno nezákonným způsobem vykazujícím znak libovůle. S odkazem na obsah svědeckých výpovědí a výpovědi spoluobžalovaného K., jakož i na skutečnost, že u něj bylo zajištěno pouze 128,6 gramů pervitinu, dovozuje, že množství 414 g pervitinu bylo určeno odhadem, přičemž zbývající množství pervitinu nebylo nikde nalezeno. Stěžovatel konečně brojí proti tomu, že okresní soud nedůvodně odmítl jeho důkazní návrhy, které dále specifikuje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. 13. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v obhajobě. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451]. 14. Stěžejní stěžovatelovy námitky směřují proti použitelnosti důkazu v podobě záznamů pořízených při sledování osob a věcí podle § 158d odst. 3 trestního řádu neboli tzv. prostorových odposlechů. Stěžovatel brojí především proti tomu, že soud nepřistoupil k odbornému zkoumání shody jednoho z hlasů zachycených na těchto záznamech s jeho hlasem vlastním. Tuto námitku však Ústavní soud vyhodnotil jako neopodstatněnou. 15. Především není přiléhavé stěžovatelovo tvrzení, že se Nejvyšší soud touto námitkou nezabýval. Nejvyšší soud totiž na straně 19 usnesení (v bodě 66) připomněl, že po přehrání záznamů v hlavním líčení se stěžovatel nikterak nevyjádřil v tom smyslu, že by právě prezentovaným záznamům nerozuměl. Naopak konstatoval, že "to povídání, jak zaznělo v záznamech hovorů, bylo předem připravené, aby pan K. neměl podezření, že dostává nějaké náhražky pervitinu". Stěžovatel nevznesl námitky proti způsobu provádění tohoto důkazu, nenavrhoval doplnění dokazování ani opětovné přehrání záznamů. Z uvedeného stěžovatelova vyjádření tedy vyplývalo, že nepopírá, že je osobou, jejíž hlas zaznívá na záznamech, a nenavrhoval odborné posouzení shody hlasů. Jestliže za této situace dospěl nalézací soud k závěru, že shoda stěžovatelova hlasu s hlasem na záznamech nevyvolává pochybnosti, a nemusí být proto odborně zkoumána (např. prostřednictvím znalce), nemá této úvaze Ústavní soud co vytknout. 16. Obecné soudy důsledně reagovaly také na námitku stěžovatele proti způsobu provedení důkazu v podobě záznamu z prostorových odposlechů. Ústavní soud odkazuje zejména na stranu 7 napadeného usnesení krajského soudu, kde tento soud vysvětlil, že záznamy byly náležitě přehrány v průběhu hlavního líčení, a pokud by obžalovaní nebo obhájci některým částem nerozuměli, př