IV.ÚS 214/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 214/20 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. PhDr. Miroslava Špadrny, Ph.D., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2019 č. j. 30 Cdo 2508/2018-475, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, a 2. České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel svou žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o jeho žádosti o poskytnutí informací o obsahu celého spisu Oddělení kontroly a stížností Policie ČR sp. zn. PSP-229/OKS-ST-102-2005, který se týkal vyřízení stížnosti stěžovatele na protiprávní jednání policisty při silniční kontrole a projednání podezření z přestupku Tomáše Šimůnka. 3. Rozhodnutím Policie ČR ze dne 28. 12. 2005 č. j. PSP-1005/OKS-ČJ-425-2005 bylo žádosti stěžovatele na poskytnutí informací částečně vyhověno. Proti části rozhodnutí, kterou nebylo stěžovateli vyhověno, podal stěžovatel odvolání a předmětné rozhodnutí bylo rozhodnutím policejního prezidenta ze dne 18. 1. 2006 č. j. PPR-5/K-PK-2006 zrušeno. Dalším rozhodnutím Policie ČR ze dne 10. 2. 2006 č. j. PSP-118/OKS-ČJ-85-2006 nebylo stěžovateli vyhověno opět ve stejné části jako ve zrušeném rozhodnutí ze dne 28. 12. 2005. Stěžovatel proti rozhodnutí podal opět odvolání, o kterém bylo rozhodnuto policejním prezídiem rozhodnutím ze dne 23. 3. 2006 č. j. PPR-65/K-PK-2006 tak, že předmětné rozhodnutí bylo částečně změněno ve formulaci výroku, jinak zůstalo nedotčeno. Stěžovatel podal u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu, na jejímž základě bylo rozhodnutí o odvolání rozsudkem městského soudu ze dne 30. 5. 2008 č. j. 7 Ca 149/2006-32 zrušeno. Policejní prezídium vydalo nové rozhodnutí ze dne 30. 10. 2008 č. j. PPR-23470-1/ČJ-2008-99KP, jímž bylo poskytnutí informací stěžovateli opět ve stejném rozsahu odepřeno. Na základě další žaloby městský soud rozsudkem ze dne 29. 2. 2012 č. j. 9 Ca 1/2009-70-80 rozhodnutí policejního prezídia i Policie ČR zrušil a uložil příslušnému orgánu poskytnout stěžovateli uvedenými rozhodnutími odepřené informace, které mu byly poskytnuty dne 15. 5. 2012 dopisem vhozeným do jeho schránky. Ve věci tak byla podle stěžovatele výrazně překročena patnáctidenní lhůta k vyřízení žádosti o informace, neboť řízení trvalo 6 let a 5 měsíců. 4. Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3282/2015 zrušil rozsudek městského soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 58 Co 394/2014-127 a rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 8 C 184/2013-70 a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 5. Obvodní soud pak rozsudkem ze dne 4. 9. 2017 č. j. 8 C 184/2013-329, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 27. 11. 2017 č. j. 8 C 184/2013-365, rozhodl tak, že zamítl návrh, aby byla 1. vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 50 700 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil 2. vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 37 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 5. 2013 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), zamítl žalobu co do částky ve výši 22 500 Kč s příslušenstvím vůči 2. vedlejší účastnici (výrok III), uložil stěžovateli povinnost zaplatit 1. vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 5 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a uložil 2. vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 12 520,26 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce stěžovatele (výrok V). 6. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele a 2. vedlejší účastnice rozhodl rozsudkem ze dne 8. 3. 2018 č. j. 58 Co 12/2008-392 tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci (výrok I) a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a 1. vedlejší účastnicí (výrok IV) tak, že jejich výše činí 3 900 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I). Dále městský soud změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad II) tak, že 2. vedlejší účastnice je povinna se stěžovateli omluvit písemně do patnácti dnů od právní moci rozsudku doporučeným, datovaným a otiskem úředního razítka a podpisem oprávněné úřední osoby opatřeným dopisem tohoto znění: "Omluva Mgr. Miroslavu Špadrnovi, nar. XX: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za nesprávný úřední postup - nečinnost a nepřiměřenou délku řízení, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ca 149/2006 a sp. zn. 9 Ca 1/2009 ve věci Vaší žádosti o poskytnutí informací z obsahu spisu oddělení kontroly a stížností Policie ČR, sp. zn. PSP-229/OKS-ST-102-2005, který se týkal vyřízení stížnosti Tomáše Šimůnka zastoupeného žalobcem, na protiprávní jednání policisty", a žaloba se žádostí o zaplacení 37 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 5. 2013 do zaplacení se zamítá, a v zamítavém výroku o věci samé (ad III) se rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II). Dále uložil 2. vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem částku ve výši 51 317,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok III). Uložil též stěžovateli povinnost zaplatit 1. vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a uložil 2. vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů odvolacího řízení 10 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok V). 7. K dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu ze dne 8. 3. 2018 č. j. 58 Co 12/2008-392 rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolání se odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud zejména uvedl, že argumentace stěžovatele předně cílí k revizi právního závěru, který byl Nejvyšším soudem učiněn v předchozím průběhu řízení a podle něhož stěžovatelem uplatněný nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku (jediného) řízení nelze právně hodnotit jinak, než jako sestávající z dílčích nároků, přičemž řízení o žádosti o poskytnutí informace před správními orgány nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Nejvyšší soud však neshledal důvod, aby se od předmětného právního názoru odchýlil, přičemž mj. odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jako též na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 3. 1987, ve věci Leander proti Švédsku, stížnost č. 9248/81 a ze dne 8. 11. 2016, ve věci Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, stížnost č. 18030/11. Právní závěr Nejvyššího soudu pak zjevně není ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17 (N 146/86 SbNU 473). Bezpředmětným by podle Nejvyššího soudu bylo též se zabývat dovolací otázkou týkající se funkce nepeněžitého zadostiučinění, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by městský soud v tomto ohledu učinil jakkoliv chybný závěr (ke skutečnosti, že nepeněžité zadostiučinění je plnohodnotnou formou zadostiučinění viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3076/2012). Rovněž další stěžovatelem uplatněné dovolací námitky přípustnost dovolání nezakládají, neboť jednak co se týká posouzení konkrétního významu předmětu řízení (před správním soudem) pro stěžovatele, pak jej městský soud vyhodnotil jako minimální, přičemž opakuje-li stěžovatel skutečnosti, z nichž dovozuje, že význam řízení pro něj byl vyšší (či dokonce slovy stěžovatele "zásadní"), nejde o relevantní dovolací argument. Námitka nedostatku odůvodnění pak byla vyřešena v předchozím rozhodnutí Nejv