IV.ÚS 2141/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2141/23 ze dne 19. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Van der Kooij Zemanové, zastoupené Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem, sídlem Koubkova 1726/8, Praha 2 - Nové Město, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2023 č. j. 22 Cdo 394/2023-124, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2022 č. j. 11 Co 212/2022-92 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. března 2022 č. j. 9 C 225/2021-72 za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 2. Michala Zemana a 3. Stanislava Zemana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení zásady materiálního právního státu podle čl. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 9 C 225/2021 se podává, že obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastnicí ideální 1/2 pozemku parc. č. X1, pozemku parc. č. X2, obojí v katastrálním území Křeslice, obci Praha (dále jen "předmětné pozemky") (výrok I), že 1. vedlejší účastník je vlastníkem ideální 1/4 předmětných pozemků (výrok II) a že 2. vedlejší účastník je vlastníkem ideální 1/4 předmětných pozemků (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Shledal, že rozhodnutí katastrálního úřadu nelze považovat za nabývací titul bez ohledu na technickohospodářské mapování, jímž došlo k zápisu jiné výměry pozemků ve vlastnictví stěžovatelky, neboť ta si musela být vědoma skutečné výměry a hranice pozemků. 3. K odvolání stěžovatelky a 2. a 3. vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil s tím, že předmětné pozemky jsou zapsány na LV č. X3 pro k. ú. Křeslice v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrálního pracoviště Praha (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se s odůvodněním rozsudku obvodního soudu a uzavřel, že stěžovatelka se se svým manželem nemohli stát vlastníky předmětných pozemků ani v důsledku vydržení kvůli absenci dobré víry, ani v důsledku změny toku potoka Botiče. 4. Nejvyšší soud následně řízení o dovolání 2. a 3. vedlejšího účastníka zastavil (výrok I), dovolání stěžovatelky pro vady odmítl (výrok II) a náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznal (výrok III). Odmítnutí dovolání stěžovatelky pro vady odůvodnil tím, že stěžovatelka dovolacímu soudu předložila tři otázky, u dvou však chyběl dovolací důvod a u třetí chybělo vymezení přípustnosti, což obligatorní náležitosti dovolání a jejich absence znamená vadu dovolání. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka první otázku vymezila tak, zda přirozená změna hranice pozemku spočívající ve změně toku hraničního potoka je právní skutečností mající za následek nabytí vlastnického práva, a druhou otázku tak, zda posun faktické hranice pozemku v důsledku přirozených změn může pro účely vydržení založit dobrou víru vlastníka pozemku, že se přirostlé části stávají jeho vlastnictvím, resp. zda daná právní skutečnost může být domnělým titulem pro nabytí vlastnického práva vydržením. Přípustnost dovolání vymezila k oběma těmto otázkám tak, že tyto doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Označila, že se dovolává nesprávného právního posouzení věci městským soudem, avšak v rozporu s § 241a odst. 3 o. s. ř. neuvedla, v čem nesprávnost jeho právního posouzení shledává. Nikterak nepolemizovala s důvody, pro které městský soud rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí žaloby potvrdil [k tomu Nejvyšší soud odkázal na bod 7 rozhodnutí městského soudu ve vztahu k otázce (1) a bod 8 a 9 rozhodnutí městského soudu ve vztahu k otázce (2), k níž dodal, že z dovolání ani nevyplývá, zda se stěžovatelka domáhá nesprávného právního posouzení aspektů vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, či zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. Vadu této části dovolání Nejvyšší soud tedy spatřoval v tom, že stěžovatelka zcela nedostatečně vymezila dovolací důvod a ten je v souladu s § 241a odst. 2 občanského soudního řádu obligatorní náležitostí dovolání. Stěžovatelka však vlastní právní argumentaci k jí naznačeným právním otázkám v dovolání neuvedla. Jako třetí otázku stěžovatelka předložila "otázku faktické hranice pozemku v terénu", již měl městský soud zcela pominout, načež se přiklonil pouze k čistě formální evidované historické hranici (zřejmě v souvislosti s posuzováním případného vydržení předmětných pozemků ze strany žalobců). Při řešení této otázky se měl městský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vadu této části dovolání spatřoval Nejvyšší soud v nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání. Ačkoli totiž stěžovatelka uvedla v souladu s § 237 občanského soudního řádu konkrétní důvod přípustnosti dovolání, neodkázala ani na jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým by mělo být rozhodnutí městského soudu v rozporu. Řádné vymezení přípustnosti dovolání je ovšem v souladu s § 241a odst. 2 občanského soudního řádu a v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu citovanou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu taktéž obligatorní náležitostí dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka shrnuje skutkový stav a uvádí, že pozemky, jež nabyla s manželem v roce 1979 do vlastnictví, na severní straně končily potokem Botič. Potok Botič měnil své koryto, tudíž došlo ke změně hranic pozemků stěžovatelky severněji a stěžovatelka takto zvětšené pozemky v dobré víře užívala. V roce 1984 katastrální úřad zanesl nové hranice pozemků stěžovatelky do katastru nemovitostí. V roce 2003 ale obnovil pozemek koryta Botiče v hranicích před změnou toku, tj. napříč pozemky užívanými stěžovatelkou, a vlastníkem zapsal 1. vedlejší účastnici. 6. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy posuzovaly věc ryze formalisticky a bez zohlednění historického kontextu. Tvrdí, že v rozporu se zásadou materiálního právního státu obecné soudy poskytly ochranu dřívějšímu nezákonnému zásahu státní moci do vlastnického práva stěžovatelky, neboť katastrální úřad flagrantně překročil své pravomoci. Dále stěžovatelka namítá porušení rovnosti účastníků a práva vlastnit majetek, jelikož nezákonný stav v katastru nemovitostí je považován ve prospěch státu za daný a naopak stěžovatelka je nucena prokazovat své vlastnictví. Konečně stěžovatelka namítá zásah do práva na soudní ochranu, neboť se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací a neodstranily zásadní věcné rozpory a selektivnost úprav provedených katastrálním úřadem výhradně ve prospěch státu. 7. Konečně stěžovatelka má za to, že její dovolání nebylo vadné a veškeré "chybějící" náležitosti byly v dovolání obsaženy. Namítá, že těžko může polemizovat s argumentací městského soudu, když relevantní argumentace chybí. Stěžovatelka je přesvědčena, že odpovědi na předestřené otázky předložila. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas (s výjimkou dále uvedenou) oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 9. V rozsahu výroků II a III rozsudku obvodního soudu a jejich potvrzení výrokem městského soudu a v rozsahu nákladových výroků těchto rozhodnutí v části týkající se vztahu mezi 1. vedlejší účastnicí a 2. a 3. vedlejším účastníkem není stěžovatelka zjevně oprávněnou. 10. Dále je třeba posoudit, zda je ústavní stížnost stěžovatelky přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným výrokem II usnesení dovolání stěžovatelky odmítl jako vadné. Jde tudíž o případ, kdy stěžovatelka nevyčerpala dostupné opravné prostředky řádným