IV.ÚS 2142/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2142/17 ze dne 12. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Lucie Veselé, zastoupené Mgr. Tomášem Davidem, advokátem, se sídlem nám. Kinských 76/7, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2017 č. j. 21 Cdo 5330/2016-345, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2015 č. j. 58 Co 282/2015-284, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 12. října 2016 č. j. 58 Co 282/2015-341, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 4, 2. Martiny Jandíkové a 3. Františka Vlčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 10. července 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Mgr. Lucie Veselá (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v článku 11 odst. 1, článku 36 odst. 2 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. 28 C 374/2012 soukromoprávní spor, v němž se Mgr. Lucie Veselá (žalobkyně) domáhala určení, že bytová jednotka, sestávající ze tří pokojů s příslušenstvím, o celkové výměře 66 m2 (dále jen "byt") byla k 28. červenci 2010 a k 9. říjnu 2010 výlučným vlastnictvím Zdenky Hromádkové (matky žalobkyně). 2) V pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. března 2015 č. j. 28 C 374/2012-232 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek zrušil k odvolání žalobkyně Městský soud v Praze) soud prvního stupně žalobu zamítl. 3) Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve připomenul, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. září 2012 č. j. 14 C 260/2010-82, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2013 č. j. 64 Co 468/2012-102 byla pravomocně zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti veřejné dražby, v níž Martina Jandíková (dále jen "žalovaná" nebo "vedlejší účastnice"), jakožto vydražitelka, nabyla příklepem od Františka Vlčka daný byt (ten František Vlček získal od matky žalobkyně na základě smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytu, uzavřených dne 21. září 2009). Protože v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu lze otázku platnosti dražby zkoumat pouze v řízení vedeném podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, byl soud prvního stupně při posuzování otázky platnosti veřejné dražby vázán dřívějším pravomocným rozhodnutím, jímž byla žaloba na určení neplatnosti dražby zamítnuta. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně následně zabýval otázkou existence dobré víry na straně žalované, jejíž nedostatek namítala žalobkyně. Na základě provedených důkazů však neshledal žádný podklad pro případný závěr o tom, že žalovaná nejednala při účasti na veřejné dražbě v dobré víře. Soud prvního stupně v tomto směru doplnil, že v době přechodu vlastnického práva k bytu z Františka Vlčka na žalovanou nebyl František Vlček omezen na svém právu s bytem jakkoliv nakládat (ve věci dříve vydané předběžné opatření zakazující Františku Vlčkovi s bytem jakkoliv nakládat, totiž zaniklo, neboť následně zahájené řízení o žalobě matky žalobkyně o určení vlastnictví k bytu bylo zastaveno). 4) K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 15. října 2015 č. j. 58 Co 282/2015-284, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 12. října 2016 č. j. 58 Co 282/2015-341, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se po přezkoumání napadeného rozsudku plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. 5) Proti rozsudku odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 3. dubna 2017 č. j. 21 Cdo 5330/2016-345 odmítl dle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., zčásti jako nepřípustné, ve zbytku pak jako vadné. 6) Dovolací soud uvedl, že odvolací soud žalobkyní (dovolatelkou) předestřené právní otázky možnosti přezkumu platnosti veřejné dražby v řízení o určení vlastnického práva k předmětu dražby a posouzení dobré víry při nabytí vlastnického práva k nemovitosti vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. dovolací soud neshledal důvod pro to, aby rozhodné právní otázky posoudil jinak (§ 237 o. s. ř. a contrario). Namítala-li dovolatelka, že odvolací soud opomenul hodnotit jednak znalecký posudek z oboru psychiatrie (k prokázání zdravotního stavu její matky), jednání Františka Vlčka, a netrval ani na doplnění dokazování k otázce prokázání dobré víry žalované, případně, že odvolací soud nevzal v úvahu jiná související řízení, uplatnila tím dle dovolacího soudu nezpůsobilý dovolací důvod. Těmito otázkami se proto nemohl dovolací soud zabývat. K námitce dovolatelky, že odvolací soud se v projednávané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posuzování tzv. lichevních smluv, dovolací soud uvedl, že napadený rozsudek na posouzení této otázky nezávisí. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti snáší proti napadeným rozhodnutím řadu námitek, přičemž z jejich obsahu je zřejmé, že stejné námitky uplatňuje po celou dobu řízení před obecnými soudy. V prvé řadě tak stěžovatelka namítá nezákonný zásah do svého vlastnického práva, jakož i do vlastnického práva své matky, k danému bytu. K tomu stěžovatelka předestírá sled jednotlivých událostí, které předcházely uzavření smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytu, zápisu vlastnického práva Františka Vlčka k předmětnému bytu, jakož i samotné dražbě. Stěžovatelka rovněž namítá, že pan František Vlček s její matkou i po vydražení bytu neprovedl vyúčtování dražby, ačkoliv tak byl povinen učinit dle smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytu. Stěžovatelka dále poukázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se lichevních smluv uzavřených v souvislosti se zajišťovacím převodem práva, ke které měl dle jejího názoru dovolací soud přihlédnout a v tomto směru měl věc meritorně projednat (k tomu stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2017 sp. zn. I ÚS 3308/16, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Ohledně neplatnosti daných smluv stěžovatelka rovněž zmiňuje, že její matka měla v době jejich uzavření údajně trpět demencí (což dovozuje ze znaleckého posudku ze dne 2. listopadu 2010), pročež tyto smlouvy nemohla platně uzavřít. Ohledně platnosti dražby, na jejímž základě byt získala do vlastnictví Martina Jandíková, stěžovatelka namítá, že dražebníkem může být pouze osoba, které svědčí vlastnické právo k předmětu dražby, což však František Vlček nebyl. Co se týče existence dobré víry Martiny Jandíkové ohledně vlastnictví Františka Vlčka k bytu, stěžovatelka tvrdí, že paní Jandíkové měl být znám skutečný stav věci (existence předběžného opatření zakazujícího Františku Vlčkovi jakkoliv nakládat, zatížit, zcizit či pronajmout daný byt), ale i skutečnost, že stěžovatelka podala ke Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu stížnost, v níž tvrdila, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytu je pro matku stěžovatelky zcela nevýhodná. Stěžovatelka argumentuje tím, že existenci dobré víry nemůže namítat ten, komu je znám skutečný stav věci (nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11). V neposlední řadě stěžovatelka uvádí, že obecné soudy porušily princip rovnosti účastníků řízení (článek 37 odst. 3 Listiny), když nepožadovaly po žalované, aby svá tvrzení podpořila důkazními návrhy. Soudu prvního stupně rovněž vytýká, že v situaci, kdy jeho předchozí rozhodnutí v téže věci bylo zrušeno odvolacím soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu jednání, rozhodl znovu o zamítnutí žaloby. Tím, že odvolací soud následné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, aniž by se důkazní situace či argumentace soudu prvního stupně jakkoliv změnila, rozhodl z pohledu stěžovatelky překvapivě. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji p