IV.ÚS 2143/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2143/23 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. Ž., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2023 sp. zn. 5 Tdo 1147/2022, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2022 č. j. 5 To 47/2022-243 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. září 2021 č. j. 74 T 123/2018-195, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku, přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvu na dobu pěti roků. Skutky, za něž byl odsouzen, spočívaly - stručně vyjádřeno - v tom, že společně s dalšími osobami uskutečnil za obchodní společnost A zdanitelná plnění s cílem vyhnout se povinnosti odvést daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), když fiktivně deklaroval pořízení zboží od tuzemských plátců DPH s nárokem na odpočet DPH a zatajil některá uskutečněná zdanitelná plnění. Stěžovatel v této souvislosti jednal pod identitou osoby P. Z. jménem obchodních společností B, C a D, a to bez vědomí jejich skutečných jednatelů, aby vystavoval a dodával fiktivní faktury, jež byly určeny k zastření původu daného zboží. Identitu P. Z. stěžovatel "získal" předložením občanského průkazu této osoby, který získal bez jeho vědomí a (společně se svou fotografií) jej předložil ke své žádosti o vydání cestovního dokladu, v níž vyplnil osobní údaje P. Z., a tento cestovní doklad následně předložil (opět se svou fotografií) ke své žádosti o vydání nového cestovního dokladu. S tímto cestovním dokladem vykonal sérii úkonů jménem výše uvedených obchodních společností, a to právě s cílem zatajit povinnost odvést DPH. 3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a obsah napadených rozhodnutí. Skutková zjištění obecných soudů považuje za svévolná, v extrémním rozporu s provedenými důkazy, popř. založená na procesně nepoužitelných důkazech. Tvrdí, že obecné soudy činily závěry, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo tyto důkazy vyložily svévolně a v rozporu s pravidly pro hodnocení důkazů a principy logiky a racionality. Namítá, že se obecné soudy nevypořádaly řádně s jeho obhajobou. 6. Stěžovatel následně rozebírá obsah jednotlivých důkazů. O části z nich tvrdí, že jej nijak neusvědčují (výpovědi svědků P. R., K. S. a V. H.). K úvahám Nejvyššího soudu, že se podpisy na vystavených fakturách shodují s podpisy na protokolu o ústním jednání před správcem daně, namítá, že jde o otázku odbornou, kterou soudy měly řešit prostřednictvím znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, což však neučinily. Nejvyšší soud podle něj v rozporu s trestním řádem přihlížel k obsahu úředního záznamu o podání vysvětlení R. V. ze dne 23. 7. 2013, který nebyl k důkazu proveden ani před okresním soudem, ani před krajským soudem. Připomíná, že k podobence na kopii pasu namítal, že není jeho podobenkou. Nejvyšší soud se podle jeho názoru s touto námitkou vypořádal ryze spekulativně. 7. Stěžovatel rozporuje závěr obecných soudů, že se dopustil vytýkaných jednání pod identitou P. Z. V této souvislosti brojí proti rekognici, kterou provedly slovenské orgány cestou mezinárodní právní pomoci, a považuje ji za procesně neúčinný důkaz. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že šlo o neodkladný úkon, a má za to, že její provedení mohlo být odloženo až na dobu po zahájení jeho trestního stíhání. Namítá, že v protokolu o rekognici absentuje označení tohoto úkonu jako neodkladného a odůvodnění tohoto závěru. Rozporuje též závěr Nejvyššího soudu, že provedení rekognice bylo nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. 8. K odsouzení za přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stěžovatel namítá, že tato skutková podstata nebyla naplněna, neboť poškozenému P. Z. nevznikla žádná vážná újma. Vychází přitom z výpovědi tohoto poškozeného a uvádí, že se poškozený nemusel obávat žádného trestního stíhání nebo vymáhání daňových povinností. 9. Stěžovatel brojí též proti bodu II. 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu. Upozorňuje na to, že podle něj sledoval zatajení povinnosti odvést DPH na výstupu ve výši 174 818 Kč, nicméně odsouzen byl za dokonaný trestný čin. Uvedenou část rozsudku okresního soudu považuje za zmatečnou, neboť z ní není jasné, zda byly faktury zde vyjmenované do daňového přiznání uvedeny, nebo zda byly zatajeny. Za svévolné označuje závěry Nejvyššího soudu o tom, že z listinných důkazů vyplývá zdanitelnost předmětných plnění, přičemž tyto důkazy vylučují, že by tato plnění nebyla v daňových přiznáních zohledněna pouze omylem nebo v důsledku nedbalosti. 10. Stěžovatel namítá porušení zásady nullum crimen sine lege a tvrdí, že jednání popsané v bodech I. a II. 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu nelze posuzovat jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku. Jednání uvedené ve zmíněných částech výroku odsuzujícího rozsudku podle něj nelze směšovat a sčítat obě krácené odlišné daňové povinnosti. Obecné soudy podle něj rovněž chybně vyhodnotily fakt, že obchodní společnost B nikdy nebyla platně založena. Z toho dovozuje, že nemohla mít daňové povinnosti, a tudíž ani nemohla neexistující daňové povinnosti krátit. Odmítá přitom právní argumentaci, kterou v této souvislosti rozvinuly obecné soudy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. 13. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje ste