IV.ÚS 2144/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2144/19 ze dne 22. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Věrou Skurkovou, advokátkou, sídlem Dolní 221, Mořkov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2019 č. j. 14 Co 370/2018-313 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. října 2018 č. j. 0 P 549/2014-260, 72 P a Nc 119/2018, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého A. K. a 2. nezletilé B. K., v soudním řízení zastoupených statutárním městem Frýdek-Místek, sídlem Radniční 1148, Frýdek-Místek, a 3. S. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na výchovu jeho dětí zaručeného čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 10. 2018 č. j. 0 P 549/2014-260, 72 P a Nc 119/2018 rozhodl výrokem I, že bylo otci zvýšeno výživné počínaje dnem 1. 9. 2017 pro 1. vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý A.") na částku 7 500 Kč měsíčně a na částku 7 000 Kč měsíčně pro 2. vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá B."), přičemž bylo zároveň rozhodnuto o splatnosti tohoto běžného výživného, s tím, že výrokem II bylo rozhodnuto, že dlužné výživné, vyplývající ze zvýšení za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 10. 2018 ve výši 42 000 Kč pro nezletilého A. a ve výši 35 000 Kč pro nezletilou B., byl otec zavázán zaplatit do tří dnů od doručení tohoto rozsudku k rukám 3. vedlejší účastnice (dále též "matka"), spolu s výživným, splatným do konce měsíce, v němž tento rozsudek bude doručen, a výrokem III bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání otce rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 4. 2019 č. j. 14 Co 370/2018-313 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že dlužné zvýšené výživné ke dni 30. 4. 2019 činí částky 18 000 Kč pro nezletilého A. a 15 000 Kč pro nezletilou B. (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). V odvolání stěžovatel uvedl, že nebrojí proti výši stanovených částek; jeho setrvalá argumentace je, že část výživného by měla být poukazována na tvorbu úspor dětí (na účty stavebního spoření), neboť vzhledem ke konkrétním okolnostem případu je to v jejich zájmu a tento postup zákon umožňuje. Krajský soud k této námitce shledal, že v daném případě je nutno poukázat na § 917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), který sice stanoví, že za odůvodněné potřeby dítěte lze považovat i tvorbu úspor, pokud to okolnosti zvláštního případu nevylučují, ovšem pouze v případě, kdy to majetkové poměry osoby výživou povinné připouštějí. Dle výkladové praxe i konstantní judikatury pak dítěti musí být z výživného zásadně spořeno pouze tehdy, jsou-li majetkové poměry, ale i celkové možnosti a schopnosti povinného rodiče velmi vysoké, resp. nadprůměrné, a stanovené výživné by bylo v takové výši, že by nebylo účelné, aby bylo hrazeno v plném rozsahu k rukám rodiče, kterému byly nezletilé děti svěřeny do péče. Takováto situace však v daném případě nenastala, když výši příjmů otce od počátku doby rozhodné (aktuálně představovanou částkou ve výši 70 000 Kč měsíčně hrubého) nelze považovat za natolik nadprůměrnou, aby bylo v daném případě odůvodněno placení výživného a jeho poměrné části z jeho strany nikoliv k rukám matky, které byly nezletilé děti formou pravomocného meritorního rozhodnutí soudu svěřeny do péče, ale na účty nezletilých za účelem tvorby jejich budoucích úspor. Částky stanoveného výživného pak nepochybně nejsou ani natolik vysoké, aby shora uvedený postup soudu, navrhovaný otcem, odůvodňovaly. V daném případě současně nebylo zjištěno, že by matka s výživným ze strany otce nakládala nehospodárným způsobem; naopak bylo prokázáno, že aktuálně má každé z nezletilých dětí na svém účtu stavebního spoření pro účely budoucího využití uspořenu poměrně vysokou částku. II. Stěžovatelova argumentace 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že ze skutkových okolností projednávané věci se podává, že životní úroveň matky a hmotné zabezpečení všech dětí, které jsou na ni odkázány výživou, jsou vysoce nadstandardní. Za takové situace jsou aktuální hmotné potřeby dětí zcela zajištěny již ze samotného příjmu matky. Je proto v nejlepším zájmu dětí, aby jim byly tvořeny úspory do budoucnosti, a tím byl zajištěn jejich dobrý start do dospělého života, uspokojena jejich potřeba bydlení, apod. Současná příznivá doba nemusí být neomezená, jistě je legitimní otázka, po jak dlouhou dobu se dá zvládat kombinace tří zaměstnání kladoucích mimořádné nároky na odbornost i psychický potenciál matky, a to za současné péče o tři děti. Je obecná lidská zkušenost, že tvorba úspor je chováním žádoucím a pozitivním. Právo by s takovou zkušeností mělo být v souladu. Stěžovatel hledá pro svou argumentaci inspiraci "v krásném dětském leporelu Cvrček a mravenci, které ovlivnilo dětství několika generací dětí, jehož autory jsou ilustrátor Vojtěcha Kubašta a básník Jiří Zdeněk Novák", když nutnost prozíravě myslet na budoucnost je "v této staré dětské knížce ukázána na smutném osudu lehkovážného cvrčka", ze které pak cituje. Stěžovatel uzavírá, že jestliže obecné soudy ponechaly spoření nezletilým dětem pouze na dobrovolné úvaze matky, tak tím porušily rovnost rodičů ve výchově dětí, neboť zcela ignorovaly jeho rodičovský názor na podobu výživného, a to za situace, že vyhovění tomuto jeho návrhu by neznamenalo pro nikoho žádnou újmu, a to ani pro matku, která má právní prostředek, jak v případě změněné situace dosáhnout toho, aby jí výživné bylo opět poskytováno k jejím rukám. Stěžovatel byl, jako otec, z rozhodování o záležitostech dětí soudy zcela eliminován. Obecné soudy vycházely z formalistického výkladu zákona, nezohlednily konkrétní okolnosti tohoto případu, ani nejlepší zájem dětí. V důsledku jejich rozhodnutí zde není žádná záruka, že matka bude dětem pravidelně spořit i nadále. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklady, řízení jako celek by nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N