IV.ÚS 2145/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2145/09 ze dne 6. 1. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. J., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, AK se sídlem Preslova 1269/17, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009 čj. 53 Co 55/2009-581 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2008 čj. 5 Nc 269/2004-502, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o úpravě poměrů nezletilé pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů a o úpravě styku otce s nezletilou. Stěžovatel, otec nezletilé dcery K., stručně zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení. Závěr obecných soudů o nevhodnosti střídavé výchovy dcery oběma rodiči označil za rozporný s řádně provedenými důkazy a poukázal na výpovědi znalců, znalecký posudek a další důkazy, ze kterých je dle jeho názoru patrno, že je ve většině parametrů vhodnější rodič k výchově dcery než matka. Stěžovatel připomněl, že oba rodiče absolvovali mediaci, při které prokázali schopnost i ochotu dohodnout se na všech podstatných záležitostech týkajících se dcery a splnili podmínky pro nařízení střídavé výchovy jejich dcery; přesto Obvodní soud pro Prahu 5 dospěl k závěru zcela opačnému, aniž by ho náležitě odůvodnil. Výhradě obecných soudů, podle kterých je střídavá výchova realizovatelná pouze za předpokladu shody rodičů při rozhodování o všech záležitostech nezletilých dětí, stěžovatel oponoval s tím, že jde o účelovou záminku, neboť zákon takovou podmínku nestanoví. Stěžovatel dále protestoval proti výslechu nezletilé pořízeném při ústním jednání dne 12. 5. 2008 s vyloučením právního zástupce otce a připomněl její dřívější řádně získanou výpověď. Zdůraznil, že k výchově dítěte nestačí se s ním stýkat v rozsahu, který nastolila matka a soud převzal do svého rozhodnutí, ale prostor pro výchovu musí být širší; podíl otce na výchově dcery má být stejný jako podíl matky. Obvodní soud pro Prahu 5 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 10. 2009 zcela odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku s tím, že nemá, co by k věci více dodal. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 P 323/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že k návrhu ing. M. J. Obvodní soud pro Prahu 5 po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 6. 2. 2005 čj. 5 Nc 269/2004-202 svěřil nezletilou K., do výchovy matky, určil rozsah jejího styku s otcem a stanovil výši výživného; návrh prarodičů na úpravu styku s nezletilou byl zamítnut. Městský soud v Praze po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 6. 9. 2007 čj. 53 Co 136/2006-332 rozsudek obvodního soudu zrušil (s výjimkou výroku, jímž byl zamítnut návrh na úpravu styku prarodičů s nezletilou) a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Městský soud vyjádřil přesvědčení, že za jistých, konkrétně popsaných, okolností by střídavá výchova měla pro nezletilou pozitivní přínos, nicméně s ohledem na přetrvávající nedobré vztahy mezi rodiči usoudil, že je namístě, aby tito nejprve absolvovali potřebný počet návštěv odborného pracoviště zaměřeného na mimosoudní řešení konfliktních situací a poté byly zjištěny jejich schopnosti korigovat své vzájemné vztahy. Odvolací soud považoval za důležité, aby v nově nastalé situaci byl zjištěn i názor nezletilé na střídavou výchovu. Obvodní soud pro Prahu 5 po doplnění řízení ústavní stížností napadeným rozsudkem svěřil nezletilou do výchovy matky, určil otci povinnost přispívat na výživu nezletilé částku 2 700,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 10. 2004 a od 1. 9. 2008 částkou 3 200,- měsíčně a rozhodl o úhradě nedoplatku na výživném ve výši 81 600,- Kč a způsobu jeho splátek (výrok I.). Obvodní soud dále stanovil, v jakém rozsahu je otec oprávněn se stýkat s nezletilou (výrok II.) a jakým způsobem (výroky III., IV.) s tím, že tato úprava bude platit i po dobu po rozvodu (výrok V.). Výroky VI. a VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, výrokem VIII. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud po zhodnocení provedených důkazů a s přihlédnutím k přání nezletilé dospěl k závěru, že je v jejím zájmu stanovit výlučnou péči jednoho z rodičů, neboť podmínky pro nařízení střídavé výchovy nejsou dány z důvodu přetrvávajících vážných neshod v komunikaci mezi rodiči. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s výjimkou změny výše nedoplatku na výživném za dobu od 1. 10. 2004 do 31. 3. 2009 ve výši 72 000,- Kč a způsobu jeho splacení; náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nebyla žádnému z účastníků přiznána. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že i odvolací soud považoval nařízení střídavé výchovy za nevhodné a v tomto směru se kriticky vyjádřil k dosavadnímu jednání a postoji stěžovatele. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a formuloval obecné podmínky, za nichž může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, publ. in Sb. n. u., sv. 46, str. 471). Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozsudky takovými vadami netrpí. Při posouzení, zda došlo k porušení práv rodiče na výchovu dítěte a jeho péči (zahrnující i jeho výživu), Ústavní soud při výkladu ustanovení čl. 32 Listiny přihlíží i k jeho odstavci šestému, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích (čl. 32 Listiny) stanoví zákon, a k čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavní soud interpretuje tato ustanovení tak, že práva zakotvená v odstavci čtvrtém čl. 32 Listiny v podrobnostech provádí zákon, jsou však přímo aplikovatelná s výhradou připuštěného omezení formulovaného v poslední větě tohoto ustanovení. Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péče, však neměla v projednávaném případě pro stěžovatele zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně. Tato práva tak nelze interpretovat jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Podstata problému a faktické jádro stěžovatelovy argumentace je tak fakticky zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona č. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (zejména ustanovení § 50 a § 26), jak je provedly obecné soudy. Tato ustanovení umožňují soudu, pokud se rodiče nedohodnou o úpravě výchovy a výživy jejich nezletilého dítěte, aby o svěření dítěte do výchovy jednomu z nich autoritativně rozhodl sám na zákl