IV.ÚS 2146/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2146/24 ze dne 12. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, sídlem Ostravská 2966, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 5 Tdo 120/2024-705, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023 č. j. 6 To 277/2023-631 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. července 2023 č. j. 5 T 31/2023-571, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8, čl. 10 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, za něž mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šest měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradu škody částku 3 587 Kč a poškozeného nezletilého Tibora K. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených trestných činů se podle zjištění okresního soudu dopustil stěžovatel tím, že: V době od 19. 6. 2021 do 2. 11. 2022 ve společně užívaném bytě i mimo něj fyzicky napadal svoji družku Jitku M. /jedná se o pseudonym/ (matku poškozeného, dále jen "poškozená") a způsoboval jí četná zranění. Při těchto fyzických útocích, kterých bylo desítky a interval mezi nimi se postupně zkracoval, ale i mimo ně, jí vulgárně nadával a vyhrožoval zabitím. Dále ji v době, kdy právě nebyla s ním, neustále telefonicky kontaktoval s dotazy, kde je, s kým je a co dělá, bez jejího vědomí jí prohlížel aktivity v mobilním telefonu. V případech, ve kterých stěžovatele vyhodila z bytu, ji citově vydíral, že skočí pod vlak nebo ze střechy domu nebo jí vyhrožoval, ať si nepřeje jej potkat, proto ho vždy po pár dnech vzala zpět k sobě do bytu. Uvedenému jednání byl do 6. 9. 2022 přítomen poškozený, a to buď tak, že přímo viděl fyzické napadení poškozené, nebo (nepřímo) tak, že ze svého pokoje slyšel průběh napadení a nadávky a následně viděl krvavé stopy v bytě. Poškozený měl ze stěžovatele strach a bál se také o poškozenou, opakovaně volal o pomoc babičce nebo sestrám, odmítal chodit domů a celá situace pro něj byla neúnosná, proto bylo rozhodnuto, že se svěřuje do pěstounské péče babičky. V důsledku jednání stěžovatele poškozený utrpěl smíšenou poruchu chování a emocí, jsou u něj patrné projevy strádání a trápení a trpí syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. 3. Rozsudek okresního soudu napadli stěžovatel, státní zástupce a poškozený odvoláními. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného toliko ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ohledně poškozeného (bod I.). Nově rozhodl (bod II.) podle § 259 odst. 3 trestního řádu tak, že uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šest měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, a (bod III.) podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu uložil povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy částku ve výši 60 000 Kč poškozenému a se zbytkem nároku ho odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbývající části ponechal rozsudek nezměněn (bod IV.) a odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl (bod V.). 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy učinily nesprávná skutková zjištění na základě vadných znaleckých posudků jeho osoby, poškozeného a poškozené. Vytýká, že tyto znalecké posudky byly vypracovány ještě před zahájením trestního stíhání a jejich podkladem byla podaná vysvětlení, která však nemohou sloužit jako podklad pro závěry soudů ani znalců. Navíc osoby podávající vysvětlení měly vůči němu negativní vztah, což se nutně projevilo v jejich výpovědích. Podle stěžovatele znalci byli podjatí z předcházejícího trestního řízení, v němž vypracovali znalecký posudek na Viktor K. /jedná se o pseudonym/, tj. biologického otce poškozeného. 6. Stěžovatel zpochybňuje rovněž závěry znaleckého zkoumání poškozeného, které opomíjí vliv skutečnosti, že byl vystaven jednání Viktora K., který v jeho přítomnosti napadl svoji přítelkyni svědkyni Evu P. (jedná se o pseudonym) a zranil ji. I tento incident měl podíl na duševní poruše nezletilého, což znalci ani obecné soudy nezohlednili, a to ani v souvislosti s adhezním výrokem. Viktor K. přitom vypovídal proti stěžovateli a obecné soudy z jeho výpovědí vycházely, ačkoli jde o osobu nevěrohodnou též se zřetelem k tomu, že byl opakovaně soudně trestán. Sám poškozený se ve škole dopouštěl agresivního jednání, což vyplývá ze záznamu orgánu sociálně-právní ochrany dětí, založeného v opatrovnickém spisu. Závěr obecných soudů, že poškozený byl přítomen fyzických napadení poškozené, nevyplývá ani z dalších důkazních prostředků, např. fotografií jejich zranění, elektronické komunikace či svědeckých výpovědí příbuzných i dalších osob (učitelky a školní psycholožky poškozeného, přítelkyně poškozené). Poškozená se stěžovatelem nadále udržuje vztah. 7. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem provedení výslechu poškozeného. Konkretizované otázky položené poškozenému vyslýchající policejní komisařkou označuje za sugestivní a kapciózní, neboť zahrnovaly požadované odpovědi. Obecné soudy se touto procesní vadou nezabývaly. V souvislosti s touto námitkou poukazuje na § 102 odst. 1 trestního řádu, podle kterého má být k výslechu svědka mladšího 18 let přibrán orgán sociálně-právní ochrany dětí, který má přispět ke správnému vedení výslechu. Podle přesvědčení stěžovatele však nemohlo dojít k naplnění účelu zákona, nacházela-li se pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí v místnosti oddělené od výslechové místnosti, nemohla tudíž přispět ke správnému vedení výslechu. Vzhledem k těmto pochybením a tomu, že stěžovatel se stíhaného jednání údajně dopustil dva roky před jednáním soudu, mělo dojít k výslechu poškozeného v průběhu hlavního líčení. 8. Stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud vyslechl již v závěru prvního hlavního líčení znalce (PhDr. Petra Štěpaníka a MUDr. Kateřinu Černekovou), kteří vyhotovili znalecké posudky na něj, poškozeného a poškozenou, zatímco další svědky vyslechl až v průběhu odročeného hlavního líčení, tudíž znalci neznali obsah jejich výpovědí. Jakkoliv je určení pořadí prováděných důkazů na úvaze předsedy senátu, považuje jím zvolené pořadí za účelové. Podle stěžovatele v průběhu hlavního líčení došlo k vadám při poučování svědků, kteří nebyli poučováni o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, křivého obvinění a pomluvy, ani o významu svědecké výpovědi. Pouze někteří z nich byli dotázáni na poměr k věci a stranám. Tato pochybení se nejvíce projevila u poškozené, která nemohla posoudit, zda má právo odepřít vypovídat. Výslechy svědků proto označuje za procesně nepoužitelné důkazy. 9. Stěžovatel dovozuje, že se nemohl dopustit dvou trestných činů, ale nanejvýš trestného činu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, který je tzv. zastřešujícím trestným činem a zahrnuje v sobě i trestný čin podle § 198 trestního zákoníku. Navíc k "překrytí" došlo pouze tím, že poškozený byl přítomen některým útokům stěžovatele vůči poškozené a volal o pomoc