IV.ÚS 2147/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2147/15 ze dne 22. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatelky E. K., právně zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 2 T 146/2013, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. 8 To 393/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 8 Tdo 341/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 17. 7. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem byla stěžovatelka uznána vinnou jednak pokračujícím přečinem křivého obvinění dle § 345 odst. 1 tr. z. a jednak pokračujícím přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 odst. 2 písm. a) tr. z. Za tyto trestné činy uložil soud prvního stupně stěžovatelce úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti dvou měsíců. K odvolání stěžovatelky krajský soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl tak, že jí uložil trest odnětí svobody v délce trvání jedenácti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatelka se měla deliktního jednání dopustit tím, že v rozporu se skutečností uvedla v postavení svědkyně trestním řízení vedeném proti J. F., že při konfliktu, ke kterému došlo dne 1. 5. 2010 v Plzni - Újezdu v ulici Na Drážkách, neviděla J. F., že by jakkoliv udeřil či kopl M. K. či udeřil do vozidla, ačkoliv tehdy dával J. F. M. K. údery pěstí na hlavu a zátylek, srazil jej na zem, opakovaně do něho kopl, čím mu přetrhl úpon čtyřhlavého pravého stehenního svalu a poté opakovaně kopl do vozu, čímž jeho majiteli způsobil škodu ve výši 57.022,- Kč, za což byl výše jmenovaný okresním soudem pravomocně odsouzen. Stěžovatelka ve své stížnosti mimo jiné zdůraznila, že soud prvního stupně vycházel převážně z listinných důkazů, aniž by vyhověl procesnímu návrhu stěžovatelky, aby svědky vyslechl v hlavním líčení a případně je se stěžovatelkou konfrontoval. Se zamítnutím těchto důkazních návrhů se následně "vypořádal" odvolací soud tak, že o vině stěžovatelky bylo možno si udělat obrázek i z listinných důkazů a proto by bylo jejich provádění nadbytečné. Přitom okolnost, zda svědek v jiné věci uvedl nepravdu, musí soud posoudit samostatně, a to jako předběžnou otázku. Skutková zjištění, tak jak je popsal odvolací soud v rámci popisu skutku v bodě 2), vůbec nevyplývají z provedeného dokazování. Ve věci nebylo vůbec postaveno na jisto, že se incident odehrál způsobem popsaným v popisu skutku v bodě 2) a už vůbec ne to, že jej stěžovatelka takto viděla. Soud pominul ty výpovědi svědků, z nichž je zřejmé, že události mohly proběhnout i způsobem popsaným stěžovatelkou, resp. že mohla události vnímat takovým způsobem, jak je před orgány činnými v trestním řízení popsala. Stěžovatelka přitom v původním řízení vypovídala konzistentně, pravdivě a incident popsala, tak jak si jej pamatovala a vnímala. Předmětný incident proběhl velmi rychle a situace a útoky zúčastněných osob se v něm rychle střídaly. Stěžovatelkou podaný popis událostí podle ní není v rozporu s tím, co k průběhu incidentu uvedli ostatní svědci a J. F., resp. provedeným dokazováním nebyl prokázán opak. Soudy hodnotily pouze a jen samotný průběh incidentu, aniž by vzaly v potaz to, co stěžovatelka v jeho konkrétních etapách dělala a co v tomto důsledku mohla nebo nemohla vidět. Stěžovatelka ve svém návrhu zpochybňuje naplnění nejen objektivní stránky trestného činu, ale též stránky subjektivní. Skutková zjištění, která v této věci soudy učinily, byla naprosto bezdůvodně pominuta. Obecné soudy při hodnocení úmyslu stěžovatelky vypovídat nepravdivě vzaly v potaz jen jedinou skutečnost, a to vzdělání a povolání stěžovatelky. Dále stěžovatelka rozporovala samotný zásah na místo povolaných policistů prap. Lubomíra Putny a pprap. Lukáše Dubského. Obecným soudům vytkla, že k jejímu návrhu nebyl proveden výslech V. K. Současně nebylo ani vysvětleno, z jakého důvodu se tak nestalo. Svědci, kteří prokazatelně nestáli na straně J. F. (P. K. nebo policista Dubský), vypověděli, že policisté použili hmaty, chvaty, čímž J. F. zpacifikovali. Výpovědi zasahujících policistů považuje stěžovatelka za značně rozporné. To, že policisté při svých výpovědích neuvedli pravdu, uvedl i odvolací soud ve svém rozhodnutí na str. 12. Výpověď stěžovatelky tak koresponduje s listinnými důkazy a fotografiemi dokumentujícími průběh zásahu. Z provedeného dokazování podle stěžovatelky jednoznačně vyplynulo, že se na použití násilí vůči panu F. , jak ho v hrubých rysech popsala stěžovatelka, shodli všichni vyslechnutí svědci, popř. takový průběh zásahu nevyloučili. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka vypověděla o zásahu policistů nepravdu, pak není zřejmé, jak k těmto svým závěrům dospěl. Soudy se řádně nezabývaly tím, zda stěžovatelka svým tvrzením o neadekvátním zásahu policistů chtěla úmyslně obvinit zasahující policisty z trestného činu. Stěžovatelka ve svém návrhu poukázala na skutečnost, že trestní stíhání musí probíhat podle zásad spravedlivého procesu a v souvislosti s tím odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05, I. ÚS 3094/08, IV. ÚS 767/05, I. ÚS 910/07, IV. ÚS 335/05 a další. Při interpretaci a aplikaci zákona omezujícího základní právo je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva účastníka řízení. Z pohledu procesně právního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se skutek, který je předmětem obžaloby objektivně stal a že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek. Stran hodnocení důkazů stěžovatelka uvedla, že procesní předpisy sice ponechávají soudci volnost, nicméně se nemůže jednat o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Podle stěžovatelky byla její vina vyslovena za situace, kdy právní závěry neodpovídaly provedeným důkazům, tedy z důkazů vyvozená skutková zjištění i právní závěry jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Ve věci nebylo postaveno na jisto, jak došlo k uvedenému útoku popsaným pod bodem 1) a 2), a zda je stěžovatelka mohla a vnímala takovým způsobem, jak předvídaly soudy. Z toho důvodu má stěžovatelka za to, že soudy svými rozhodnutími porušily její právo na spravedlivý proces, zásadu presumpce neviny, jakož i z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Důkazy, které byly ve věci provedeny, byly hodnoceny naprosto nesprávně a jednostranně. Soudy za součást skutkové věty pojaly zjištění, která z provedených důkazů nelze při žádném jejich výkladu dovodit, a některé části skutkové věty jsou ve výslovném rozporu s popisem událostí. Soud prvního stupně provedené důkazy posuzoval zcela selektivně a účelově tak, aby to odpovídalo zjištěním učiněným v původním trestním řízení proti J. F. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka svým jednání naplnila příslušnou skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "