IV.ÚS 2147/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2147/23 ze dne 7. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2023 č. j. 25 Cdo 875/2022-379, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti DER Touristik CZ, a. s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 11 - Chodov, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, a 2. J. S., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka se na jaře roku 2005 zúčastnila se svým manželem (druhým vedlejším účastníkem) zájezdu do Egypta organizovaného cestovní kanceláří Cestovní kancelář FISCHER, a. s., (právní předchůdkyní první vedlejší účastnice, dále též jen "žalovaná"). Na jednodenním výletě do Káhiry, zakoupeném od cestovní kanceláře, došlo během cesty autobusem k nehodě, v důsledku čehož stěžovatelka utrpěla poranění, její zdraví a kvalita života byly velmi závažně poškozeny, stěžovatelka je zcela odkázána na péči a pomoc druhých. 3. Soudy v rámci jiných řízení vedených mezi stěžovatelkou, druhým vedlejším účastníkem a žalovanou dospěly pravomocně k závěru, že za újmu způsobenou úrazem stěžovatelky a jeho následky odpovídá žalovaná. Zároveň ovšem také soudy dospěly k závěru, že právní úprava neumožňuje stěžovatelce vůči žalované přiznat do budoucna nárok na rentu, tedy pravidelně vyplácenou částku. Proto stěžovatelka vede řadu řízení, v nichž se vždy za určité období zpětně domáhá náhrady nákladů na léčení a na péči o svou osobu. V jednom z takových řízení bylo vydáno napadené usnesení. 4. Stěžovatelka spolu s druhým vedlejším účastníkem se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhali na žalované zaplacení nákladů na léčení a péči o stěžovatelku za období od 1. 1. do 30. 6. 2017 v celkové výši 342 700 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2018 č. j. 42 C 269/2017-193 uložil žalované povinnost uhradit oběma žalobcům částku 6 070 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nákladů na léčení (výrok I) a částku 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu majetkové újmy vzniklé vynaložením prostředků na zajištění základní obsluhy stěžovatelky (výrok II). Obvodní soud dále žalobu zamítl co do částky 86 660 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil žalované zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok IV) a státu soudní poplatek (výrok V). 5. Proti rozsudku obvodního soudu podaly obě strany odvolání, jež následně každá ze stran částečně vzala zpět. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 3. 2020 č. j. 20 Co 416/2019-246 zastavil řízení o odvolání proti výrokům I a III rozsudku obvodního soudu (výrok I), potvrdil vyhovující výrok II rozsudku obvodního soudu ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou v rozsahu částky 105 600 Kč (výrok II). Ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou městský soud změnil vyhovující výrok II rozsudku obvodního soudu tak, že žalobu ohledně částky 144 400 Kč s příslušenstvím zamítl, a ve vztahu mezi druhým vedlejším účastníkem a žalovanou změnil vyhovující výrok tak, že žalobu zamítl zcela (vše výrok III). Dále městský soud korigoval výši soudního poplatku ve výroku V rozsudku obvodního soudu a jinak v tomto výroku rozsudek potvrdil (výrok IV), uložil žalované zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V) a ve vztahu mezi druhým vedlejším účastníkem a žalovanou žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok VI). 6. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2021 č. j. 25 Cdo 5/2021-280 zrušil výrok III rozsudku městského soudu v části, jíž byl změněn původně vyhovující výrok II rozsudku obvodního soudu tak, že žaloba se co do částky 144 400 Kč zamítá a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud rovněž zrušil závislé výroky IV a V rozsudku městského soudu. 7. V dalším řízení městský soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 22. 7. 2021 č. j. 20 Co 416/2019-300 rozhodl, že vyhovující výrok II rozsudku obvodního soudu se potvrzuje co do částky 74 340 Kč a co do částky 70 060 Kč se tento výrok mění tak, že žaloba se zamítá (výrok I). Dále městský soud přiznal stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II) a uložil žalované zaplatit státu soudní poplatek (výrok III). 8. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka i žalovaná dovoláními. Po podání dovolání došlo k zániku žalované fúzí sloučením s první vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud proto rozhodl usnesením ze dne 23. 3. 2023 č. j. 25 Cdo 875/2022-375 tak, že v řízení bude namísto žalované pokračovat s první vedlejší účastnicí. 9. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky i první vedlejší účastnice (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). II. Argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, ač v něm předestřela argumentaci založenou též na nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 (N 74/99 SbNU 406). 11. Dále stěžovatelka předkládá argumenty, které fakticky míří proti tomu, jak v její věci rozhodl městský soud. S ohledem na to, jak stěžovatelka vymezila předmět řízení tím, že napadla jen usnesení Nejvyššího soudu, není třeba tuto argumentaci podrobněji reprodukovat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas - s dále uvedenou výjimkou - oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 13. Napadá-li stěžovatelka ústavní stížností výrok I usnesení Nejvyššího soudu jako celek, ač jím bylo odmítnuto nejen její dovolání, ale i dovolání první vedlejší účastnice, jde v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o odmítnutí dovolání první vedlejší účastnice, o ústavní stížnost podanou někým zjevně neoprávněným. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 14. Soudkyně zpravodajka postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a oběma vedlejším účastníkům. 15. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že část stěžovatelčiny argumentace obsažené v ústavní stížnosti se vztahuje k rozhodnutím, jež předcházela ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu, či k jiným sporům, které stěžovatelka s první vedlejší účastnicí vedou. Pokud jde o napadené usnesení, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, uvedl Nejvyšší soud, že toto dovolání nepředestřelo právní polemiku, která by vyhovovala požadavkům § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud proto vyjádřil přesvědčení, že vydáním napadeného usnesení nezasáhl do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Proto Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný, nebo zamítnuta. 16. První vedlejší účastnice poukázala na to, že stěžovatelka svou ústavní stížností napadá výlučně usnesení Nejvyššího soudu a nikoliv předcházející rozsudek městského soudu. Stěžovatelčiny námitky proti tomuto rozsudku se tak míjí s předmětem řízení o ústavní stížnosti. Dále první vedlejší účastnice poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle něhož není porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatele, je-li dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, odmítnuto pro vady. První vedlejší účastnice proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta jako nedůvodná. 17. Druhý vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil s námitkami stěžovatelky. Uvedl dále, že Nejvyšší soud nenaplnil svou roli sjednotitele rozhodovací praxe obecných soudů, když stěžovatelč