IV.ÚS 2153/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2153/14 ze dne 18. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Žižlavského, zastoupeného Mgr. Petrem Karhanem, advokátem se sídlem Anny Rybníčkové 2613/5, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 11 C 327/2010-173 ze dne 14. 5. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 327/2013-221 ze dne 16. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 951/2014-261 ze dne 28. 4. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, a dále jimi byl porušen princip právní jistoty stěžovatele. Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel coby žalobce proti žalovaným manželům Dobřichovským domáhal uložení povinnosti učinit mu nabídku ke koupi svého spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 na v žalobě specifikovaných nemovitostech, nacházejících se v katastrálním území Podolí, obec Praha. Stěžovatel argumentoval tím, že je spoluvlastníkem uvedených nemovitostí, a to ideální 1/2. Žalovaní spoluvlastnický podíl nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2009, kterou s nimi uzavřel předchozí vlastník spoluvlastnického podílu, bratr stěžovatele. Tento zaslal stěžovateli dne 17. 6. 2009 nabídku k výkupu spoluvlastnického podílu prostřednictvím JUDr. Bouškové, která však neobsahovala všechny podmínky zamýšlené kupní smlouvy, v důsledku čehož ji nelze považovat za nabídku řádnou. Stěžovatel se proto domníval, že předmětnou kupní smlouvou bylo narušeno jeho předkupní právo. Ve věci rozhodoval nejprve Obvodní soud pro Prahu 4, jež v rozsudku č. j. 11 C 327/2010-173 ze dne 14. 5. 2013 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.), dále zamítl návrh na zrušení předběžného opatření č. j. 11 C 327/2010-8 ze dne 7. 12. 2010 (výrok II.) a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 72 Co 327/2013-221 ze dne 16. 10. 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Obecné soudy shodně dospěly s odkazem na ustanovení § 140, § 603 odst. 3, § 605 a § 606 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, k závěru, že nabídka k realizaci výkonu předkupního práva učiněná dne 17. 6. 2009, kterou stěžovatel obdržel dne 19. 6. 2009, byla nabídkou řádnou. Obsahovala předmět převodu, cenu (4 mil. Kč), splatnost ceny a stanovení, kdy předkupní právo stěžovatele zanikne. Povinnost uvést v nabídce k výkupu spoluvlastnického podílu podobu zamýšlené kupní smlouvy či číslo účtu, na který by měla být kupní cena uhrazena, ze zákona ani ze soudní judikatury dle obecných soudů nevyplývala. Na druhou stranu, pokud stěžovatel na nabídku reagoval dopisem ze dne 31. 7. 2009 tak, že ji přijímá, avšak určil si odlišně splatnost kupní ceny, nepovažovaly obecné soudy tento úkon za řádnou akceptaci návrhu, což potvrzovala i skutečnost, že stěžovatel ve stanovené a současně zákonné dvouměsíční lhůtě kupní cenu nezaplatil. Souhrnně vyjádřeno, stěžovatel nevyužil své předkupní právo, a to dne 19. 8. 2009 zaniklo. Obecné soudy v kontextu judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1926/2009 ze dne 11. 5. 2011, rovněž porovnávaly podmínky následného prodeje nemovitostí žalovaným s podmínkami, které byly nabídnuty stěžovateli jako spoluvlastníkovi, a zabývaly se otázkou, zda rozdíl mezi nimi mohl objektivně ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky na realizaci předkupního práva. Porušení práv stěžovatele v tomto ohledu přitom neshledaly. Obecné soudy vycházely z údaje o splatnosti kupní ceny, kdy v kupní smlouvě ze dne 4. 9. 2009, uzavřené mezi žalovanými a bratrem stěžovatele, byla kupní cena stanovena ve výši 4 mil. Kč, přičemž z toho 300.000,- Kč bylo žalovanými uhrazeno před podpisem smlouvy a 3.700.000,- Kč do 5 dnů po uzavření smlouvy. Jednalo se o lhůtu splatnosti kupní ceny podstatně kratší, než byla doba pro výkon předkupního práva stěžovatele, z čehož obecné soudy dovodily, že spoluvlastnický podíl byl žalovaným prodán za méně výhodných podmínek oproti nabídce učiněné stěžovateli. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 951/2014-261 ze dne 28. 4. 2014 odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud potvrdil, že v rozsudku sp. zn. 33 Odo 178/2003 ze dne 25. 8. 2003, jímž argumentoval stěžovatel ve prospěch svého názoru o porušení předkupního práva, vyslovil, že podle § 605 občanského zákoníku musí být nabídka předkupního práva vykonána ohlášením všech podmínek, za kterých zavázaný nabízí svou věc ke koupi, tj. vedle podstatných náležitostí kupní smlouvy i další podmínky či požadavky, za nichž má dojít k prodeji (například forma či splatnost kupní ceny), avšak tento právní názor byl posléze korigován v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1926/2009 ze dne 11. 5. 2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 128/2011, a dále v navazujících rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 3387/2010 ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3739/2010 ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3391/2011 ze dne 30. 5. 2013 či sp. zn. 33 Cdo 1696/2012 ze dne 31. 7. 2013. Podle Nejvyššího soudu posoudil ve věci rozhodnou právní otázku odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou. Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů v dané věci představují denegatio iustitiae a porušují jeho právo vlastnit majetek. V ústavní stížnosti setrval na svém názoru, že jeho předkupní právo bylo uzavřením kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2009 porušeno, jelikož nabídka na výkon předkupního práva, kterou mu zaslal tehdejší spoluvlastník nemovitostí, neobsahovala všechny požadované náležitosti, jak vyplývá ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 178/2003 ze dne 25. 8. 2003. Rozhodnutí obecných soudů nepovažoval stěžovatel za správná z důvodu jejich rozporu s hmotným právem, s požadavky na určitost právních úkonů, jakož i rozporu s předchozím výkladem právních norem. Stěžovatel tímto narážel na skutečnost, že obecné soudy svou argumentaci opíraly o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo přijato až po podání žaloby stěžovatelem v předmětné věci, což odporuje zásadě předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Obecné soudy podle stěžovatele poskytly ochranu žalovaným, přestože jejich dobrá víra při koupi spoluvlastnického podílu byla pochybná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by tito využili všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčili, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k dotčeným nemovitostem. V návaznosti na to stěžovatel namítl neplatnost kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2009. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Výše popsaná pochybení, následkem jichž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit ústavní stížností napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastaly. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na