IV.ÚS 2157/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2157/07 ze dne 12. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 2, Bělehradská 77, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 190/2005, ze dne 15. 11. 2005, a rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 32 C 11/2004-39, ze dne 6. 12. 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na osobní čest a dobrou pověst, zaručeného čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti dne 5. 11. 2003, tři dny před sjezdem Křesťanské a demokratické unie - Československé strany lidové, zveřejnil na straně druhé deník BLESK, jehož vydavatelem je společnost RINGIER ČR, a. s., článek "K. byl prý sovětský agent", v němž mimo jiné uvedl, že do redakce Blesku přišly anonymně dva dokumenty, které mají vypovídat o údajné spolupráci J. K. se sovětskou rozvědkou. Podle článku obsahovaly tyto dokumenty informaci, že stěžovatel provedl v roce 1988 vázání na vlivového agenta. Deník Blesk tedy místo toho, aby ověřil pravdivost tvrzení, která z tzv. dokumentů vyplývala, přetvořil tato tvrzení do vlastního článku, který ještě graficky doplnil pěticípou hvězdou a srpem a kladivem tak, že u čtenářů mohl vyvolat vůči stěžovateli podezření o spolupráci s rozvědkou cizího státu. Stěžovatel přitom v době uveřejnění článku vykonával jednu z nejvyšších ústavních funkcí - funkci předsedy jedné z vládnoucích politických stran. Následně pak dne 1. 12. 2003 deník BLESK otiskl ohledně těchto tzv. dokumentů článek nadepsaný "Kdo chce zničit K.?" a v něm výslovně konstatoval, že tzv. dokumenty jsou falzifikáty. 3. Stěžovatel podal proti společnosti RINGIER ČR, a. s., žalobu na ochranu osobnosti, ve které požadoval po vedlejším účastníku omluvu a zaplacení částky 1.000.000,- Kč. Městský soud v Praze však rozsudkem, č. j. 32 C 11/2004-39, ze dne 6. 12. 2004, žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětný článek svým významem, grafickým znázorněním, zvýrazněním nadpisu a slovní formulací nebyl způsobilý objektivně zasáhnout do občanskoprávní sféry žalobce. Ke stěžovatelovu odvolání Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, sp. zn. 1 Co 190/2005, ze dne 15. 11. 2005, rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném výroku ve věci samé, týkajícím se omluvy a ve výroku o nákladech řízení, potvrdil. V části týkající se náhrady nemajetkové újmy 1.000.000,- Kč bylo však odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání zastaveno usnesením soudu I. stupně ze dne 3. 3. 2005. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že stěžovatel vstupem do politiky musel být srozuměn s vyšším zájmem veřejnosti o svou osobu, a že v jeho případě jsou hranice kritiky vyšší než u soukromých osob. Článek pak zhodnotil tak, že tento žalobce nedehonestuje, neboť obsahuje toliko informace o anonymních dokumentech, které redakce obdržela. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by rozhodnutí v dané věci mělo zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 4. Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací a odvolací soud napadenými rozhodnutími porušily jeho právo na osobní čest a dobrou pověst ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny, přičemž nesprávnou aplikaci čl. 10 odst. 1 Listiny a ustanovení § 11 o. z. spatřuje v tom, že předmětný článek nebyl pouhou recitací obsahu tzv. dokumentů, ale obsah těchto dokumentů byl deníkem Blesk přetvořený do vlastního mediálního produktu zejména grafickým a barevným provedením. Článek byl navíc v deníku Blesk zveřejněn na druhé straně, která je věnována nikoliv bulvárním věcem, nýbrž politice. Vydavatel deníku BLESK si musel být vědom toho, že předmětným článkem u veřejnosti vyvolá pochyby o osobě stěžovatele, přičemž měl možnost pravost zveřejňovaných informací ověřit. Stěžovatel je toho názoru, že předmětný článek představuje exces ze svobody svobodného šíření informací, a že jej deník BLESK zveřejnil jako komerční produkt, který byl způsobilý zvýšit odbyt deníku. Konflikt mezi právem stěžovatele na ochranu osobnosti a právem na svobodu projevu soudy obou stupňů řešily ve prospěch vedlejšího účastníka bez toho, že by přihlédly k tomu, že obvinění stěžovatelovy osoby v předmětném článku bylo způsobilé a také způsobilo neoprávněný zásah do jeho osobnostní sféry. Následně zveřejněný článek, že tzv. dokumenty jsou falzifikáty, nepředstavuje žádnou satisfakci, neboť neobsahuje žádnou omluvu a ani náznak toho, že by vedlejší účastník projevil ke svému jednání jakkoliv sebekritický postoj. Vzhledem k tomu, že obecné soudy neposkytly ochranu stěžovatelovu právu na ochranu osobnosti, stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 11/2004. III. 6. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv „běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným obecným soudům. Nezabývá se proto eventuálním porušením „běžných“ práv chráněných podústavním právem, není povolán k přezkumu správnosti aplikace tohoto práva a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. 7. Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy ČR vymezila jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Významná role při ochraně demokratické společnosti náleží tisku, který poskytuje veřejnosti nezbytné informace týkající se veřejného života a otázek veřejného zájmu. 8. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Čl. 17 odst. 1 Listiny pak zaručuje každému svobodu projevu a právo na informace. Podle odstavce 2 téhož článku Listiny má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Uvedené čl. 10 a čl. 17 Listiny vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky jako demokratického právního státu. Ústavně zaručená svoboda projevu a právo vyjadřovat své názory jsou obsahově omezeny právy jiných subjektů, zejména právy uvedenými v čl. 10 Listiny. Kolize obou práv se realizuje v rovině podústavní, a to např. při aplikaci § 11 a násl. o. z., jak tomu je i v posuzované věci. 9. Ke kolizi práva na informace a jejich šíření a práva na ochranu osobnosti se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 154/97 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, č. 17, str. 113), kde konstatoval, že při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým, jak to stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny. Je tedy úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda daný výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací. Při aplikaci uvedených ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv. V individuálních věcech to pak znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá zákonná ustanovení v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 139/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 106, str. 93). 10. Práva na ochranu osobnosti se mohou domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, jak však Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí, musí tyto osoby, tedy politici, veřejní činitelé, veřejně známé osoby aj., akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané a měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 367/03,