IV.ÚS 2158/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2158/20 ze dne 1. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti F. W., zastoupeného JUDr. Michalem Bortelem, advokátem, sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020 sp. zn. 61 To 422/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. června 2020 sp. zn. 1 Nt 2015/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. 3. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") nadepsaným usnesením rozhodl, že podle § 73b odst. 1, § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) trestního řádu stěžovatel bere do vazby a podle § 72a odst. 4 trestního řádu se doba trvání vazby počítá od okamžiku zadržení stěžovatele, tj. od 24. 6. 2020 od 17:27 hodin (I. výrok). Obvodní soud s poukazem na shodná ustanovení trestního řádu vzal do vazby též spoluobviněnou M. M. (II. výrok) 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele (stejně jako stížnost spoluobviněné) proti tomuto usnesení zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená usnesení jsou nedostatečně odůvodněna, vycházejí z předpokladů, které nebyly předmětem vazebního návrhu, a nevěnují pozornost námitkám obhajoby, čímž vykazují znaky soudní libovůle. Podle stěžovatele soudy odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly nesrozumitelně, neboť není zřejmé, jaké skutečnosti přičítaly k tíži jemu, či naopak jaké výhradně spoluobviněné. 6. Obvodní soud naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu zdůvodnil pouze třemi větami. Nejprve bez opory v konkrétních zjištěních konstatoval, že stěžovatel řídil další členy skupiny. Dále tento soud odkazoval na odposlech J. K. ze září 2018, avšak nedocenil, že stěžovatel již deset dnů před svým zatčením obdržel videozáznam, kterým byl před svým trestním stíháním varován, přesto nejednal (či toto jednání nebylo prokázáno) způsobem, jemuž má uvalení vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu předejít. Třetí věta zabývající se předmětným vazebním důvodem zní, že lze u stěžovatele rovněž předpokládat znalost totožnosti spolupracujících osob a možnost jejich ovlivňování. Omezení osobní svobody stěžovatele však musí být založené na konkrétních zjištěních a důkazech, nikoli pouhých předpokladech. 7. Obvodní soud se podle stěžovatele nevypořádal s tím, že skutečnosti, které jsou uvedeny v usnesení o zahájení trestního stíhání, nepopírá a že nerozporuje důvodnost trestního stíhání. S tímto postojem stěžovatele k trestnímu stíhání se nevypořádal ani městský soud. 8. Podle stěžovatele z napadených usnesení není patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Obvodní soud nesrozumitelně a bez opory ve výsledcích dokazování dovodil, že by mohl na svobodě působit na některou dosud nevyslechnutou osobu. Srovnatelné konstatování nebylo obsažené ani ve vazebním návrhu, v důsledku čehož stěžovatel nemohl uplatnit odpovídající obhajobu. Městský soud, poznamenává dále stěžovatel, již odkazuje pouze na údajné "nabádání" J. K. stěžovatelem, nikoli "dosud neztotožněných osob". 9. Jde-li o vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu, podle stěžovatele neobstojí ani tvrzení obvodního soudu, že uvádějí-li obvinění legální zdroj příjmů, "zjevně jim nepostačoval k saturaci jejich životních nákladů". Stěžovatel popírá, že by při vazebním zasedání uvedl životní náklady převyšující jeho příjem. Z výsledků dokazování nevyplývá ani závěr obvodního soudu, že by si stěžovatel v případě pobytu na svobodě opatřoval prostředky na živobytí trestnou činností. 10. Obvodní soud v této souvislosti dále uvedl jen to, že spoluobviněná je trestně stíhána pro obdobnou trestnou činnost. Městský soud na námitky obsažené v instanční stížnosti reagoval tak, že obvodnímu soudu bez své vlastní argumentace vyvracející stěžovatelovu obhajobu přisvědčil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV. a) Obecná východiska 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti proto není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 13. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však podle § 68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19). 14. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)]. 15. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19). IV. b) Použití obecných východisek na posuzovanou věc 16. Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, že posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně