IV.ÚS 216/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 216/08 ze dne 1. 7. 2008 N 120/50 SbNU 25 K náhradě nákladů exekučního řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 1. července 2008 sp. zn. IV. ÚS 216/08 ve věci ústavní stížnosti M. N. H. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. října 2007 č. j. 7 Co 1761/2007-59, jímž byl na základě stěžovatelova odvolání zamítnut návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek stěžovatele a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit oprávněnému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 27 334,30 Kč a dále povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi částku 7 735 Kč, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. října 2007 č. j. 7 Co 1761/2007-59 se ve výrocích o povinnosti povinného uhradit oprávněnému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27 334,30 Kč a o povinnosti povinného zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Jaroslavu Homolovi částku 7 735 Kč zrušuje. Odůvodnění Stěžovatel - v řízení před obecnými soudy v postavení povinného - napadá s tvrzením porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy, v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Uvedené rozhodnutí, jak je patrno z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 32 C 298/2004 a spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 10 Nc 5335/2006, bylo vydáno v exekučním řízení zahájeném k návrhu oprávněného GE Money Auto, a. s. Usnesením jmenovaného soudu ze dne 12. prosince 2006 č. j. 10 Nc 5335/2006-9 bylo uvedenému návrhu vyhověno s tím, že byla nařízena na podkladě rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. února 2005 sp. zn. 32 C 298/2004 exekuce na majetek povinného pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 43 562,27 Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení, jakož i nákladů právního zastoupení věci a povinnosti uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce s tím, že provedením exekuce byl zároveň pověřen soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že exekuční titul není v právní moci, neboť mu nebyl řádně doručen. O tomto jeho odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutím napadeným ústavní stížností tak, že po doplnění dokazování zjišťováním adresy pobytu stěžovatele bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh na nařízení exekuce k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněnému částku 43 562,27 Kč s příslušenstvím na podkladě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. února 2005 sp. zn. 32 C 298/2004 zamítá, povinnému byla uložena povinnost nahradit oprávněnému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 27 334,30 Kč a dále povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi částku 7 735 Kč. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud po doplnění dokazování přisvědčil stěžovateli v tom, že v exekučním řízení vykonávaný rozsudek se nestal vykonatelným, neboť nebyl stěžovateli řádně doručen, neboť tato písemnost mu byla doručována na adresu, kde již nebyl hlášen k pobytu ani se tam nezdržoval a neměl tam ani místo podnikání. Z toho důvodu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Povinnost k náhradě nákladů exekutora odůvodnil ustanovením § 87 odst. 3 exekučního řádu a o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 270 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že oprávněnému nelze přičítat k tíži, že jeho návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, když to byl povinný, který neohlásil poště ani oprávněnému změnu svého bydliště. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po popisu vývoje dané věci odvolacímu soudu vytýká porušení shora označených článků Listiny a Ústavy, k němuž podle něj došlo nesprávným postupem soudu při rozhodování o nákladech řízení účastníků i exekuce, který nemá oporu ani v občanském soudním řádu ani v exekučním řádu. V poměru k výroku o nákladech exekutora zastává stěžovatel názor, že v případě, že návrh na nařízení exekuce byl v odvolacím řízení zamítnut, přichází v úvahu uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce toliko oprávněnému, a v tomto směru se dovolává i stanoviska Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu sp. zn. Cpj 200/2005, z něhož cituje. Obdobně pak v poměru k výroku o nákladech vykonávacího řízení před soudy obou stupňů poukazuje na to, že ustanovení § 270 o. s. ř., díky jehož aplikaci došel odvolací soud ke svým závěrům uvedeným v napadeném rozhodnutí, upravuje rozhodování soudu o nákladech řízení v souvislosti s nařízením exekuce, tedy jen pro případy, kdy je návrhu oprávněného na nařízení exekuce vyhověno; v případě, že dojde k zamítnutí návrhu na exekuci, byť se tak stane teprve v odvolacím řízení, přichází v úvahu rozhodnutí o nákladech řízení podle ustanovení § 142 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 254 odst. 1, případně ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. Z důvodů, které dále v ústavní stížnosti rozvádí, a s odkazem na další stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR č. S IV, str. 737 proto vznáší námitku absence zákonné opory pro postup odvolacího soudu, který navíc v jiných případech postupoval odlišným způsobem, z čehož dovozuje porušení základních práv zaručovaných shora označenými ústavními normami. Navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí ve výrocích o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce. Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech exekuce, které přísluší exekutorovi za jeho činnost v řízení, vycházel z toho, že sice nebylo možno exekuci nařídit, protože v exekučním řízení bylo postaveno najisto, že ani předvolání k nařízenému jednání s výzvou k vyjádření ani rozsudek pro zmeškání, který byl v posuzované věci exekučním titulem, nebyly řádně doručeny, neboť tyto písemnosti byly doručovány na adresu, na které stěžovatel nebydlel a ani se na této adrese nezdržoval. Za této situace odvolací soud shledal, že povinnost k náhradě všech nákladů, které v exekučním řízení vznikly, musí nést povinný, jelikož zavinil, že exekuce byla zamítnuta. Jeho zavinění bylo shledáno v tom, že musel vědět, že má ve vztahu k oprávněnému určité povinnosti z dříve uzavřené smlouvy, a jako řádný kontrahent se nechoval, zejména neoznámil řádným způsobem změnu svého bydliště druhé smluvní straně a neposkytl ani žádnou součinnost při vyřizování celé záležitosti po dopravní nehodě, jejímž byl účastníkem. Náklady oprávněného i náklady exekutora dle účastníka řízení vznikly právě proto, že stěžovatel (takto povinný v řízení před obecným soudem) v době po dopravní nehodě a před likvidací škod nepostupoval s patřičnou mírou opatrnosti tak, aby bylo věc možno vypořádat bez soudního řízení. V ostatním pak krajský soud odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Ústavní stížnost je důvodná. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 32 C 298/2004 a spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 10 Nc 5335/2006 vyplývá, že odvolací soud ze spisu a po doplnění dokazování zprávami Policie České republiky - Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Českém Krumlově a z průkazu povolení k pobytu pro cizince a pasu stěžovatele učinil zjištění, že písemnosti, včetně napadeného rozhodnutí, byly soudem stěžovateli doručovány na adresu v Českých Velenicích v době, kdy zde již nebyl hlášen k pobytu, nezdržoval se tam ani tam nepodnikal, zdržoval se na adrese řádně jím nahlášené cizinecké policii, z čehož soud dovodil, že rozsudek, který byl v této věci exekučním titulem, nebyl náhradním doručováním doručen řádně (byť tuto skutečnost podle odvolacího soudu neměl soud prvního stupně možnost zjistit, neboť vycházel z údajů pošty, která nesdělila žádnou takovou skutečnost, z níž by bylo možno dovodit, že adresát se na uvedené adrese nezdržuje). Učinil tak závěr, že exekuční titul není pravomocný a vykonatelný, na základě takového rozhodnutí nelze nařídit exekuci, a proto usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že se návrh na nařízení exekuce zamítá. Za uvedeného stavu třeba přisvědčit námitkám stěžovatele v jeho ústavní stížnosti uváděným a zároveň v obecné rovině i připomenout nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/01 ze dne 2. 5. 2002 (N 57/26 SbNU 113), v němž Ústavní soud vyslovil názor, že pokud soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci,