IV.ÚS 216/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 216/16 ze dne 9. 2. 2017 N 24/84 SbNU 293 Porušení zásady kontradiktornosti řízení při aplikaci § 243d písm. b) o.s.ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 9. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 216/16 ve věci ústavní stížnosti a) Jana Řmota, b) Jiřího Řmota a c) Jana Řmota, všech zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j. 25 Cdo 244/2015-649, kterým bylo změněno rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o náhradu škody na zdraví, spojené s návrhem na zrušení § 243d písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. I. Výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2015 č. j. 25 Cdo 244/2015-649 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2015 č. j. 25 Cdo 244/2015-649 se ve výroku I ruší. III. V části směřující proti výrokům II a III rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2015 č. j. 25 Cdo 244/2015-649 se ústavní stížnost odmítá. IV. Návrh na zrušení ustanovení § 243d písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění I. Návrh 1. Ve společné ústavní stížnosti ze dne 18. 1. 2016 stěžovatelé Jan Řmot [žalobce a)], Jiří Řmot [žalobce b)] a Jan Řmot [žalobce c)] (dále jen "žalobci", případně "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím vydaným v řízení o náhradu újmy na zdraví byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a toto rozhodnutí zrušil. 2. Spolu s ústavní stížností stěžovatelé podali návrh na zrušení ustanovení § 243d písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. II. Skutkové okolnosti Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. 3. Původní žalobkyně Mgr. Alena Řmotová (dále jen "poškozená") dne 4. 10. 2005 při sekání trávy na pozemku patřícímu městu Šumperk ztratila rovnováhu a spadla do nezabezpečeného lapače splavenin; na následky těžkého úrazu dne 26. 7. 2006 zemřela; do řízení o náhradu škody na její místo vstoupili manžel a oba synové, nyní stěžovatelé. 4. Dne 16. 10. 2013 v pořadí druhým rozsudkem č. j. 16 C 88/2006-544, ve znění usnesení ze dne 17. 12. 2013 č. j. 16 C 88/2006-558, Okresní soud v Šumperku (dále jen "nalézací soud") žalobě vyhověl a uložil žalovaným 1. městu Šumperk, 2. Šumperské provozní vodohospodářské společnosti, a. s., a 3. Vodohospodářským zařízením Šumperk, a. s., povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalobců po 240 000 Kč jako jednorázové odškodnění za škodu usmrcením osoby blízké podle § 444 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl o nákladech řízení. Nalézací soud tak rozhodl poté, co původní zamítavý rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 4. 2010 č. j. 16 C 88/2006-336 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 1. 3. 2011 č. j. 12 Co 293/2010-394 zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Dne 12. 6. 2014 rozsudkem č. j. 12 Co 74/2014-597 odvolací soud k odvolání všech tří žalovaných v pořadí druhý rozsudek nalézacího soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 16 C 88/2006-544, ve znění usnesení ze dne 17. 12. 2013 č. j. 16 C 88/2006-558, potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 6. Dne 27. 10. 2015 rozsudkem č. j. 25 Cdo 244/2015-649 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud" či "NS") k dovolání prvního žalovaného a druhé žalované rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2014 č. j. 12 Co 74/2014-597 změnil tak, že v pořadí druhý rozsudek nalézacího soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 16 C 88/2006-544 se mění tak, že žaloba se vůči žalovaným 1, 2 a 3 ohledně částek 48 000 Kč pro každého z žalobců zamítá, jinak se rozsudek nalézacího soudu potvrzuje (výrok I). Dovolací soud dovolání druhé žalované odmítl (výrok II), rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2014 č. j. 12 Co 74/2014-597 a rozsudek nalézacího soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 16 C 88/2006-544 ve výrocích o náhradě nákladů ve vztahu mezi účastníky zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení (výrok III). Dovolací soud přisvědčil výhradám prvního žalovaného proti správnosti posouzení spoluzavinění poškozené podle § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a s přihlédnutím ke všem v řízení najevo vyšlým okolnostem určil míru spoluzavinění poškozené na vzniku škody v rozsahu 20 %. Protože dosavadní výsledky řízení ukazovaly, že o věci je možné rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř. ], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí tak, že každému ze žalobců vyhověl pouze v rozsahu 80 %. III. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení spatřovali v tom, že dovolací soud své rozhodnutí založil na "volné úvaze", což stěžovatelé považují za protiústavní, neboť jde o "rozhodnutí překvapivé s prvky libovůle". Byli toho názoru, že "[p]ři změně rozhodnutí přímo dovolacím soudem nemá účastník možnost seznámit se s názorem dovolacího soudu před jeho rozhodnutím, čímž se rozhodování NS ČR stává pro účastníka překvapivým, nepředvídatelným a neočekávaným, a tudíž rozhodnutím protiústavním, porušujícím právo na spravedlivý proces". Stěžovatelé dále tvrdili, že napadené rozhodnutí nebylo dovolacím soudem dostatečně odůvodněno. 8. Návrh na zrušení ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. stěžovatelé odůvodnili tvrzením, že dovolacímu soudu dává možnost "přímo změnit soudní rozhodnutí, tzn. přímo konstituovat práva a povinnosti účastníků řízení", v důsledku čehož se z něj stává de facto třetí stupeň soudního řízení, čímž se popírá jeho postavení vrcholného soudního orgánu, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování a zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů. Toto ustanovení je prý v rozporu s čl. 36 Listiny, "když rozhodnutí NS dle tohoto ustanovení jsou překvapivá a nečekaná". IV. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatelů 9. Dovolací soud ve vyjádření ze dne 9. 2. 2016 k ústavní stížnosti k námitce, že své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 27. 10. 2015 č. j. 25 Cdo 244/2015-649 a uvedl, že úvaha, do jaké míry se poškozený sám podílel na způsobení škody, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného. V daném případě se na straně poškozené vyskytly nepominutelné skutečnosti jak dobrovolnosti její činnosti bez předchozí dohody s kterýmkoli ze žalovaných, tak nedostatečného zajištění při současné vědomosti její nebezpečnosti, které však soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily. Jde proto o právní závěr, kterým dovolací soud korigoval jinak správné posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud má za to, že Ústavní soud by ústavní stížnost měl odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Návrh stěžovatelů na zrušení ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. je věcí čistě ústavněprávního posouzení, ke které dovolací soud nehodlá zaujmout žádné zásadní stanovisko. Citované ustanovení zakládá možnost (nikoliv povinnost) dovolacího soudu změnit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem za současného splnění podmínky nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu a především skutečnosti, že je na základě dosavadních výsledků řízení vůbec možno o věci takto rozhodnout. Je pravda, že taková pravomoc dovolacího soudu dříve v občanském soudním řádu zakotvena nebyla a že může být z teoretického hlediska poněkud v rozporu s ideální představou Nejvyššího soudu jako soudu pouze kasačního. Je-li po mnohaletém soudním sporu věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání a jsou-li dosavadní zjištění taková, že umožňují věc prostřednictvím změny rozhodnutí odvolacího soudu definitivně rozhodnout, nebylo by pravděpodobně v zájmu účastníků řízení ani v souladu s obecným požadavkem rychlosti a hospodárnosti soudního řízení, aby bylo možné pouze zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, či dokonce i soudu prvního stupně, a věc tak vrátit na úplný počátek. Z tohoto úhlu pohledu by zřejmě ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. mohlo v ústavněprávním přezkumu Ústavního soudu obstát. 10. Stěžovatelé v replice ze dne 21. 10. 2016 na vyjádření dovolacího soudu ze dne 9. 2. 2016 k ústavní stížnosti vyjádřili nesouhlas s úvahou dovolacího soudu, že na straně poškozené s