IV.ÚS 216/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 216/23 ze dne 31. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D. t. č. Vazební věznice a ÚPVZD Praha Pankrác, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2022 č. j. 4 Tdo 912/2022-1513, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022 sp. zn. 12 To 29/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2021 č. j. 1 T 3/2020-1226, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 23. 8. 2017 v notářské kanceláři JUDr. Miroslava Nováka, který byl Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pověřen k projednání dědictví po M. P., zemřelém dne 10. 6. 2017 (dále jen "zůstavitel"), v úmyslu popřít dědické právo oprávněné dědičky a obohatit se, jednak předložila rukou psanou listinu nazvanou "Závěť", datovanou dnem 28. 4. 2017, jejímž obsahem je prohlášení zůstavitele, že za dědice veškerého svého majetku, který v době úmrtí bude vlastnit, povolává stěžovatelku (svoji dlouholetou přítelkyni), přičemž tuto listinu sama sepsala a v přesně nezjištěné době ji předložila k podpisu zůstaviteli a zajistila na ní podpisy svědků A. D. a M. F., jednak předložila listinu nazvanou "Dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce uzavřené dne 2. 5. 2012", datovanou dnem 29. 4. 2017, jejímž obsahem je nové znění čl. III Smlouvy o půjčce, konkrétně prohlášení, že stěžovatelka se zavazuje vrátit zůstaviteli půjčku ve výši 1 350 000 Kč nejpozději do 2. 6. 2053, a dále že v případě úmrtí zůstavitele nemá stěžovatelka jakoukoli povinnost podle této smlouvy o půjčce vůči třetím osobám ani vůči dědicům věřitele, a že v případě úmrtí zůstavitele nemá stěžovatelka vůči zůstaviteli žádné pohledávky, závazky ani dluh, byt v P., zůstává nadále ve vlastnictví stěžovatelky a půjčka se ruší, přičemž tuto listinu rovněž v přesně nezjištěné době sama připravila, předložila ji k podpisu zůstaviteli a zajistila na ní podpis svědka M. F. Uvedené listiny v přesně nezjištěné době předložila zůstaviteli k podpisu, přestože znala jeho vážný zdravotní stav, ve kterém nebyl schopen pochopit obsah, význam ani podstatu předložených listin, neboť byl s objemným mozkovým tumorem hospitalizován původně na Neurologické klinice ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze a následně i v dalších nemocnicích, a pro toto onemocnění nebyl v době podpisu obou listin schopen posoudit následky svého jednání, tedy úmyslně zneužila jeho zdravotní indispozice, přestože věděla, že obsah těchto listin neodráží vůli zůstavitele a předložením uvedených listin chtěla dosáhnout toho, aby se stala jedinou dědičkou majetku po zůstaviteli sestávajícího z nemovitých věci v hodnotě 11 665 520 Kč, movitého majetku v hodnotě nejméně 694 300 Kč, finančních prostředků na účtech v bankách, v portfoliích a podílech ve společnostech ve výši nejméně 10 000 000 Kč, tedy majetku, jehož celková hodnota byla vyčíslena na částku nejméně 22 359 820 Kč, a dále svým jednáním chtěla dosáhnout také toho, aby její dluh ve výši 1 350 000 Kč ze Smlouvy o půjčce uzavřené dne 2. 5. 2012 nebyl zahrnut do dědictví. Tímto způsobem se chtěla obohatit o majetek v celkové hodnotě nejméně 23 709 820 Kč a pokusila se tak způsobit K. P., oprávněné dědičce majetku po zůstaviteli (dále jen "poškozená"), škodu v celkové výši nejméně 23 709 820 Kč. 3. Městský soud stěžovatelku za tento zločin odsoudil podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Poškozenou městský soud výrokem podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 5. Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a rozhodly na základě nesprávného právního posouzení věci. Má za to, že jejich zjištění zjevně odporují obsahu provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech či o nich nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konkrétně stěžovatelka obecným soudů vytýká, že hodnotily obhajobou předložené znalecké posudky MUDr. Tomáše Turka a MUDr. Michala Pořického účelově a tendenčně a nedůvodně se přiklonily ke znaleckému posudku MUDr. Gabriely Léblové, která dospěla k opačným zjištěním. Stěžovatelka dovozuje, že při rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem či znaleckým ústavem, ovšem jen tehdy, neodstraní-li soud rozpory slyšením obou znalců, což se nepodařilo. Již z pouhého kvantitativního hlediska soudy všechny posudky vyhodnotily nesprávně, protože když dva důkazy stojí proti důkazu jedinému, dochází k naprosté libovůli, upřednostní-li ten z důkazů, který jako obsahově protichůdný stojí osamoceně. Závěry posudku znalkyně MUDr. Gabriely Léblové jsou podle stěžovatelky zpochybněny obsahem zdravotnické dokumentace, jakož i tím, že zůstavitel ve shodné době činil právní jednání ve formě dispozice s majetkem (např. darování automobilu BMW), přičemž nebyla shledána jejich neplatnost, podepsal pokyn k proplacení faktury a vyslovil souhlas s hospitalizací a prováděním lékařských zákroků. Absenci vyhotovení revizního znaleckého posudku stěžovatelka označuje za procesní situaci opomenutého důkazu. 7. Dále stěžovatelka namítá nezákonnost provedeného výslechu J. C., který nebyl řádně zbaven mlčenlivosti ve vztahu k zůstaviteli, což může učinit pouze jeho právní nástupce, tedy dědic. Dědické řízení však nebylo doposud pravomocně skončeno a není tedy postaveno najisto, zda je poškozená skutečně jedinou dědičkou po zůstaviteli a zda tedy mohla J. C. účinně zprostit mlčenlivosti. Podle stěžovatelčina právního názoru je advokát povinen podle pravidel profesionální etiky v pochybnostech o tom, zda je určitá osoba oprávněna jej mlčenlivosti zprostit, povinnost mlčenlivosti spíše zachovat. Svědek J. C. se však navzdory profesionální erudici městským soudem "nechal zmást" a plně akceptoval jeho závěr, že je povinnosti mlčenlivosti zproštěn. Svědectví J. C., kterým soudy odůvodnily výrok o vině, byl však podle stěžovatelky získán a proveden nezákonně, v důsledku čehož je nepřípustný. 8. Posléze stěžovatelka vytýká nezohlednění důvodných pochybností o tom, jestli věděla, že obsah podepsaných listin neodráží skutečnou vůli zůstavitele. Podle ní nebylo postaveno najisto, zda o rozporu mezi vůlí zůstavitele a obsahem závěti věděla, neboť soudy dovodily, že nelze zjistit den, kdy byla závěť podepsána. Z toho plyne, že nelze ani prokázat zdravotní stav, v jakém se zůstavitel při podpisu nacházel a zda byl schopen právně jednat. Žádný znalecký posudek ani výpověď žádného svědka neposkytly přesný závěr o zdravotním stavu zůstavitele v jednotlivých fázích nemoci. Obecné soudy se nevypořádaly ani s obsahem znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který potvrdil, že pravé jsou podpisy i data uvedené na listinách. Stěžovatelka polemizuje se závěrem, že listiny nebyly podepsány v inkriminované dny 28. a 29. 4. 2017 a odkazuje na příslušné odstavce rozsudku městského soudu s tím, že jde o závěry toliko pravděpodobnostní. Stěžovatelka současně připomíná existenci přímých důkazů (její výpověď, výpovědi dvou svědků