IV.ÚS 2160/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2160/24 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Klatovské štěrkopísky, s. r. o., sídlem Plzeňská 61/3, Plzeň, zastoupené Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 9 As 29/2024-65 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 55 A 48/2023-111, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Českého báňského úřadu, sídlem Kozí 748/4, Praha 1 - Staré Město, města Janovice nad Úhlavou, sídlem Harantova 132, Janovice nad Úhlavou, a města Nýrsko, sídlem Náměstí 122, Nýrsko, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně požaduje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žádostí podanou u Obvodního báňského úřadu pro území krajů Plzeňského a Jihočeského (dále jen "správní orgán prvního stupně") domáhala stanovení dobývacího prostoru, přičemž ten žádosti vyhověl, když rozhodnutím ze dne 18. 4. 2019 č. j. SBS 22783/2017/OBÚ-06/29 stanovil dobývací prostor Bystřice nad Úhlavou pro dobývání výhradního ložiska štěrkopísku. Proti tomuto rozhodnutí podalo město Janovice nad Úhlavou a město Nýrsko odvolání, které první vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 24. 9. 2019 č. j. SBS 19808/2019/ČBÚ-21 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka obě obce podaly žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), na základě níž Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 1. 2020 č. j. 59 A 12/2019-134 rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Stěžovatelka měla v tomto řízení postavení osoby zúčastněné na řízení a proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 16. 12. 2020 č. j. 4 As 116/2020-99. Oba rozsudky vycházejí z toho, že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je územním rozhodnutím o změně využití území podle § 77 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2023. V řízení o stanovení dobývacího prostoru podle § 24 až 28 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2023, proto musí správní orgány postupovat také podle příslušných ustanovení stavebního zákona. Správní soudy vyšly především z § 27 odst. 6 horního zákona, podle něhož stanovení a změna dobývacího prostoru je i rozhodnutím o změně využití území v rozsahu jeho vymezení na povrchu, přičemž poznámka pod čarou k tomuto ustanovení odkazuje na § 80 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud odkazem na svá dřívější rozhodnutí zdůraznil, že v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je závazně rozhodnuto o tom, že určitá část území bude používána k dobývání výhradního ložiska nerostů. Otázky související se změnou využití území nemohou zůstat v řízení o stanovení dobývacího prostoru opomenuty. Před vydáním rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je proto třeba vyřešit mimo jiné dopravní napojení dobývacího prostoru na stávající pozemní komunikaci podle § 90 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, doložit souhlas s vynětím pozemku ze zemědělského původního fondu podle § 9 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, a doložit rozhodnutí orgánu ochrany přírody o výjimce ze zákazů u zvláště chráněných živočichů podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Na tyto požadavky správní orgány rezignovaly a jejich rozhodnutí jsou proto nezákonná. 3. Správní orgán prvního stupně po vrácení věci prvním vedlejším účastníkem, jehož rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu (viz bod 2. výše), řízení o žádosti stěžovatelky usnesením ze dne 15. 12. 2022 č. j. SBS 22783/2017/OBÚ-06/39 zastavil podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Stěžovatelka totiž ani po výzvě k žádosti nedoložila závazné stanovisko - souhlas s odnětím dotčených pozemků ze zemědělského půdního fondu, rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů a řešení dopravního napojení dobývacího prostoru doložené stanovisky vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení. Odvolání proti usnesení o zastavení řízení první vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 21. 6. 2023 č. j. SBS 16858/2023 zamítl a napadené usnesení potvrdil. 4. Proti rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. Podotkl, že správní orgány v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. správně vycházely ze závazného právního názoru, který byl vysloven ve zrušujícím soudním rozhodnutí. Správní orgány po stěžovatelce požadovaly pouze to, co byla v řízení o stanovení dobývacího prostoru povinna osvědčit. Stěžovatelka tak neučinila, a to pro nesouhlas se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku krajského soudu ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu. V mezidobí od vydání uvedených soudních rozhodnutí nedošlo ke změně judikatury správních soudů, pro kterou by bylo možné považovat vyslovený závazný právní názor za překonaný. K námitce stěžovatelky o změně právní úpravy krajský soud uvedl, že ta nastala až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka. Uvedl, že zákonem č. 152/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění zákona č. 195/2022 Sb., a některé další související zákony (dále jen "změnový zákon"), sice došlo s účinností od 1. 7. 2023 ke změně § 27 odst. 6 horního zákona, resp. vypuštění textu, že stanovení a změna dobývacího prostoru je i rozhodnutím o změně využití území, avšak nedošlo ke změně stavebního zákona, který stále obsahuje § 80 odst. 2 písm. b), podle něhož stanovení dobývacího prostoru vyžaduje rozhodnutí o změně využití území, jež je podle § 77 písm. b) stavebního zákona územním rozhodnutím. Provedená změna horního zákona tak nemá žádný vliv na závěry učiněné správními soudy v předchozích řízeních. Ani účinnost zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nový stavební zákon"), nebude mít sama o sobě vliv na správnost závěrů soudů, neboť nedochází ke zrušení § 28 odst. 6 až 8 horního zákona, podle kterých obvodní báňský úřad v řízení o stanovení dobývacího prostoru posoudí návrh především z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství a jeho důsledků. Na základě těchto ustanovení horního zákona zůstane povaha řízení o stanovení dobývacího prostoru stejná jako dosud, neboť v něm bude nezbytné vyřešit tytéž otázky. 5. Následnou kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Poukázal na to, že posouzení věci vychází z horního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2023, a z tehdy účinného stavebního zákona. Vzhledem k § 75 s. ř. s. nemohou správní soudy v probíhajícím řízení zohlednit změny právní úpravy, ke kterým došlo novelou horního zákona účinnou od 1. 7. 2023, ani změny vyplývající z nového stavebního zákona. Nejvyšší správní soud má dlouhodobě za to, že řízení o stanovení dobývacího prostoru bylo za právní úpravy účinné do 30. 6. 2023 řízením o změně využití území, pročež se na něj použijí ustanovení stavebního zákona upravující územní řízení. Tvrzení stěžovatelky, že podstatou řízení o stanovení, změně či zrušení dobývacího prostoru je jiná otázka než u řízení podle stavebního zákona, není správné. Předmět rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je sice širší, neboť se na rozdíl od "běžného" územního rozhodnutí týká především možnosti budoucího dobývání surovin z daného ložiska a otázek vlivů spojených s tímto dobýváním (§ 25 odst. 1 in fine horního zákona), to ovšem zahrnuje i otázky rozhodování v území ve smyslu stavebního zákona, tj. stanovení způsobu využití území, na němž