IV.ÚS 2161/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2161/18 ze dne 31. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Sanxaridise, zastoupeného JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem, sídlem kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2018 č. j. 57 Co 363/2017-80 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2017 č. j. 121 C 2/2016-66, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města Ostrava - Městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky, sídlem Přemyslovců 63, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ve věci se podává, že stěžovatel se žalobou před Okresním soudem v Ostravě (dále jen "okresní soud") proti vedlejšímu účastníku domáhal náhrady škody z důvodu nesprávného úředního postupu. 3. Současně s žalobou požádal o osvobození od soudních poplatků. To mu na základě usnesení okresního soudu ze dne 4. 3. 2016 č. j. 121 C 2/2016-9 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud" nebo též "odvolací soud") ze dne 31. 5. 2016 č. j. 57 Co 264/2016-19 nebylo přiznáno s odůvodněním, že v případě uplatněného nároku jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel se domáhá přezkumu pravomocných soudních rozhodnutí, který je možný pouze na základě mimořádných opravných prostředků. Dovolací řízení, které stěžovatel na základě naposledy citovaného rozhodnutí vyvolal, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 č. j. 25 Cdo 4167/2016-37 zastaveno pro nesplnění podmínky povinného zastoupení stěžovatele advokátem, neboť ani dovolací soud neshledal podmínky pro ustanovení advokáta stěžovateli v dovolacím řízení, neboť v případě stěžovatelova nároku jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Řízení bylo následně pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, přičemž toto rozhodnutí bylo změněno usnesením krajského soudu ze dne 31. 3. 2017 č. j. 57 Co 71/2017-53 tak, že se řízení nezastavuje, přičemž na základě pokynu odvolacího soudu byl stěžovatel usnesením okresního soudu ze dne 31. 7. 2017 č. j. 121 C 2/2016-60 vyzván k odstranění vad doplněného návrhu. Stěžovatel na tuto výzvu reagoval svou žádostí ze dne 5. 8. 2017 o ustanovení zástupce z řad advokátů, kterou odůvodnil tím, že se dlouhodobě nachází v hmotné nouzi, nemá právní vzdělání a nedokáže účinně bránit své zájmy. 4. Okresní soud rozhodl (napadeným) usnesením ze dne 10. 8. 2017 č. j. 121 C 2/2016-66 tak, že návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů k ochraně jeho zájmů se zamítá, neboť již jednou bylo rozhodováno o tom, že stěžovatel z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž stěžovatel žádné nové skutečnosti neuvádí. Vzhledem k tomu, že dle okresního soudu u stěžovatele nejsou splněny předpoklady pro osvobození do soudních poplatků, nebyla splněna základní podmínka pro ustanovení zástupce stěžovateli dle § 30 o. s. ř. 5. Krajský soud (napadeným) usnesením ze dne 27. 2. 2018 č. j. 57 Co 363/2017-80 posledně citované usnesení okresního soudu potvrdil, když konstatoval, že nelze než souhlasit s okresním soudem, že stěžovatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, pročež mu nemůže být ustanoven zástupce k ochraně jeho zájmů. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že právní závěr obecných soudů v napadených rozhodnutích, tedy, že stěžovatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř. z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, není řádně odůvodněn. Na základě skutkového stavu nelze podřadit situaci stěžovatele pod bezúspěšné uplatňování práva, když již ve svém odvolání proti napadenému usnesení okresního soudu vyjádřil, že se domáhá náhrady škody za provedené exekuce a nedomáhá se přezkumu pravomocných soudních rozhodnutí. Pravomocná soudní rozhodnutí jsou pouze důkazem, že exekuce byly provedeny na základě křivé výpovědi před soudem. Všechny tyto nedostatečně odůvodněné závěry obecných soudů, ve kterých stěžovatel nevidí nic jiného než prvek libovůle až svévole, a dále veškerá uvážení, ve kterých buď cíleně, nebo opomenutím, nepřihlédly ke všem okolnostem daného případu, čímž vykročují z mezí ústavně stanoveného postupu, zakládají v rozhodnutích obecných soudů prvky nepřezkoumatelnosti, a tím silně zasahují do základního práva stěžovatele, a to do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, pročež navrhuje zrušení napadených soudních rozhodnutí. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena nebyla. 10. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (srov. usnesení ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 427/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K tomuto však v projednávané věci nedošlo. 11. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy, a to již také v předcházejících řízeních, naprosto dostatečně vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 9. 2016 č. j. 25 Cdo 4167/2016-37 (proti kterému stěžovatel nepodal ústavní stížnost) v této věci stěžovatele jednoznačně uvedl, že je nepochybné, že stěžovatel uplatňuje zřejmě bezúspěšně svá práva, a nesplňuje proto podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. a an