IV.ÚS 2161/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2161/22 ze dne 28. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti IMPAERIA CZECH s. r. o., sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, zastoupené Mgr. Jiřím Zítko, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 24 Cdo 402/2021-426 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 2020 č. j. 8 Co 72/2020-390, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Vyhlídka Františkov s. r. o., sídlem 1. máje 3236/103, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejích základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), dne 18. 11. 2016 a dne 14. 3. 2017 smlouvy o smlouvách budoucích kupních (dále jen "smlouvy"). Strany si ujednaly, že po splnění ve smlouvách obsažených podmínek (provedení vkladu rozestavěných jednotek do katastru nemovitostí, kolaudace budovy, zaplacení kupní ceny stěžovatelkou atd.) je vedlejší účastnice povinna zaslat stěžovatelce výzvu k uzavření smlouvy o koupi nemovitostí. Při nesplnění podmínky zaplacení kupní ceny byla podle smluv vedlejší účastnice oprávněna (nikoli povinna) vyzvat stěžovatelku k uzavření kupní smlouvy. Kupní cena nebyla zaplacena a vedlejší účastnice stěžovatelku ke koupi nevyzvala. 3. Stěžovatelka se obrátila na Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") se žalobou o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k určení obsahu kupní smlouvy. Okresní soud zamítl žalobu rozsudkem ze dne 27. 8. 2019 č. j. 38 C 157/2018-212. Mimo jiné zjistil, že stěžovatelka nezaplatila doplatek kupní ceny, a vedlejší účastnici tak dosud nevznikla povinnost vyzvat stěžovatelku k uzavření kupní smlouvy. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Jelikož po rozhodnutí okresního soudu převedla vedlejší účastnice nemovitosti na třetí osoby, dospěl krajský soud k závěru, že není dána její pasivní věcná legitimace. Krajský soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v tomto případě zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění a na jejich místo nastoupí odpovědnostní vztahy mezi stranami smlouvy. Krajský soud považoval za rozhodující pro posouzení věcné legitimace zápis v katastru nemovitostí, proto se již nezabýval namítanou neplatností převodu na třetí osoby a neřešil vlastnické právo jako otázku předběžnou. Takové posouzení by nemělo vliv na zápis v katastru nemovitostí, neboť zápis by mohl být proveden pouze v případě, že by se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva vedlejší účastnice. 5. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost. Při posouzení první předložené otázky (týkající se namítaného rozporu převodu nemovitostí s dobrými mravy, simulovaného právního jednání, a tím zneužití práva vedlejší účastnicí jednání v rozporu s dobrými mravy) Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toliko polemizovala s právním názorem krajského soudu, což přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolání tak v této části nesplňovalo povinné náležitosti, pročež nebylo v daném rozsahu možno v dovolacím řízení pokračovat. Nad rámec věci Nejvyšší soud podotkl, že v uvedeném ohledu ani nemohlo být rozhodnutí krajského soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť na základě argumentu o rozporu výkonu práva s dobrými mravy nelze konstituovat právo (čehož se věcně stěžovatelka domáhá), nýbrž toliko omezit právo existující. Vedlejší účastnici totiž vzhledem k nenaplnění smluvních podmínek nevznikla povinnost učinit projev vůle. Jelikož stěžovatelka nezpochybnila úspěšně první z důvodů rozhodnutí krajského soudu, nezabýval se Nejvyšší soud druhým důvodem - nedostatkem pasivní věcné legitimace. Takový přezkum by nemohl mít vliv na výsledek řízení. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka krajskému soudu především vytýká, že neposoudil předběžnou otázku platnosti a účinnosti kupních smluv, jimiž vedlejší účastnice převedla nemovitosti na třetí osoby. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy účelově převedla vlastnictví nemovitostí na spřízněné osoby, a ve výsledku tak těžila z vlastního nepoctivého jednání. Uvedenému odpovídající dovolací námitkou se Nejvyšší soud údajně nezabýval. Dále stěžovatelka cituje obsah svého dovolání: "Soud odvolací se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že neaplikoval závěry rozhodnutí [...] sp. zn. 25 Cdo 478/2019 ze dne 7. 11. 2019, z něhož plyne, že ‚jednání, jímž se někdo snaží těžit z vlastní nepoctivosti, se počítá mezi případy zneužití práva'. Cílem a účelem budoucí kupní smlouvy je za splnění smluvních podmínek uzavření realizační - kupní - smlouvy, nikoliv její neuzavření. Pakliže jedna ze smluvních stran - v daném případě žalovaný - je nečinná a výzvu k uzavření realizační smlouvy neučiní [...], pak se její jednání příčí zjevně účelu budoucí kupní smlouvy [...]." Stěžovatelka také uvádí, že k otázce pasivní legitimace v řízení předložila Nejvyššímu soudu jednoznačně formulovanou otázku, přičemž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1721/2007. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je však jen částečně přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona, neboť stěžovatelka pouze zčásti vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz dále). IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud vždy nejprve zkoumá, zda jsou napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelky. 9. Stěžovatelka dovoláním napadla rozsudek krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - ve všech ohledech řádně vymezila předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 5). Stěžovatelka v ústavní stížnosti mnohokrát zopakovala, že jednoznačně a zákonně formulovala příslušnou právní otázku - jejími slovy "dovolací námitku". Tuto argumentaci však opřela toliko o konstatování, že se krajský soud měl zabývat platností smluv, kterými stěžovatelka převedla vlastnické právo k nemovitostem na vedlejší účastnici, tedy posouzením tohoto jednání jako zneužití práva; k tomu uvedla, že absence tohoto posouzení je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. 10. Ke stěžovatelkou údajně předestřené otázce Nejvyšší soud vysvětlil, že stěžovatelka "ohlašuje, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k samotné formulaci právní otázky je však v dovolání obsažen pouze podnadpis ‚závěry odvolacího soudu k otázce prekluze závazku k uzavření smlouvy převodní (prekluze práva k učinění výzvy k uzavření převodní smlouvy)', uvedené však není formulací konkrétní právní otázky, na kterou by Nejvyšší soud mohl poskytnout konkrétní odpověď rozhodnou pro řešení projednávané věci, resp. tato ‚otázka' ve skutečnosti žádnou právní otázku nepředstavuje, nýbrž je toliko konstatováním, čím se odvolací soud zabýval. Ačkoli k tomu dále dovolatelka tvrdí odchýlení od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 478/2019, z něj cituje pouze obecný závěr, že jednání, jímž se někdo snaží těžit z vlastní nepoctivosti, se počítá mezi případy zneužití práva, přičemž toto rozhodnutí se vůbec ne