IV.ÚS 2163/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2163/14 ze dne 24. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Srcha, zastoupeného Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem se sídlem Stodolní 835/17, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 73/2013-44 ze dne 29. 4. 2014 ve spojení s návrhem na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti, takto: Ústavní stížnost a návrh na přiznání nároku na náhradu nákladů právního zastoupení se odmítají. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 30 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel pracoval jako signalista, později v dole a po vyřazení na povrch v různých, převážně dělnických profesích. Trpí nepříznivým zdravotním stavem spočívajícím zejména v hypertenzní nemoci a dalších zdravotních komplikacích. V roce 1988 byl uznán částečně invalidním, v roce 1990 mu byla invalidita odňata a znovu přiznána, když bylo shledáno, že jeho zdravotní stav nedovoluje návrat k žádnému důlnímu zaměstnání. V roce 2009 při mimořádné kontrolní lékařské prohlídce nebyla konstatována ani částečná invalidita, avšak na základě soudního přezkumu rozhodnutí o odnětí důchodu byl stěžovatel opět uznán částečně invalidním z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s poklesem schopnosti samostatné výdělečné činnosti o 35 %. Při kontrolní prohlídce dne 20. 2. 2012 bylo stanoveno, že jeho stav již neodpovídá invaliditě prvního stupně, neboť jeho pracovní schopnost poklesla pouze o 20 %, proto mu vedlejší účastník, Česká správa sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ"), rozhodnutím ze dne 2. 3. 2012 ode dne 20. 4. 2012 invalidní důchod odňal. Námitky stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byly zamítnuty rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 24. 5. 2012, č. j. X-PT, na podkladě posudku ze dne 23. 4. 2012, jenž za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele označil esenciální hypertenzi jako onemocnění s lehkým orgánovým postižením. Stěžovatel následně proti námitkovému rozhodnutí správního orgánu podal žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Ten ji ovšem neshledal důvodnou a rozsudkem ze dne 26. 8. 2013 č. j. 43 Ad 26/2012-47 ji zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud vpředu označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel v ní zejména namítl absenci úvahy o tom, jak u něj, který byl v téměř nezměněné podobě poživatelem invalidního důchodu od roku 1987, mohlo dojít k tak výrazné změně pracovní schopnosti (z původních 35% na současných, z posudků vyplývajících 10 %) bez jakékoliv markantní změny jeho zdravotního stavu. V této souvislosti brojí proti ryze formálnímu podřazení "blíže nespecifikovaného zdravotního postižení" podle druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku přílohy k vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity, bez náležitého odůvodnění a vysvětlení, jakož i neodůvodnění stanovení míry poklesu pracovní schopnosti v rámci stanoveného rozpětí a absenci odůvodnění nenavýšení podle § 3 vyhlášky. Stěžovatel dále vytkl opomenutí kumulativního zohlednění funkčního postižení, možností a výsledku léčby, zejména z vývoje a prognózy postižení, jakož i subjektivních kritérií. V dalším pak poukázal na absenci provedení důkazů předložených u jednání soudu dne 26. 8. 2013 a nepřítomnost stěžovatele u jednání správního orgánu. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí kasačního soudu za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházel i jak se vypořádal s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy, s níž se právě především Nejvyšší správní soud již ústavně konformním způsobem a velmi podrobně vypořádal. Pokud jde o výhrady stran nedostatečného odůvodnění, považuje Ústavní soud na prvém místě za nutné zopakovat, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Pokud jde o úvahu o tom, jak mohlo dojít k výrazné změně pracovní schopnosti údajně bez jakékoliv markantní změny zdravotního stavu, Nejvyšší správní soud ji vypořádal v odstavci 14 na str. 6 svého rozhodnutí, kde odkázal na konstatování posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště v Ostravě, ze září 2012, podle něhož bylo přiznání částečné invalidity minimálně od roku 2009 posudkovým omylem, a posudek ČSSZ z dubna 2012, kde posuzující lékařka shledala v minulosti dokonce vysoké nadhodnocení zdravotního postižení u stěžovatele, s tím, že "[t]yto důvody se vzhledem ke všem shromážděným skutkovým okolnostem Nejvyššímu soudu nejeví jako zcela nepravděpodobné a docela dobře opodstatňují rozhodnutí o odnětí invalidn