IV.ÚS 2165/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2165/20 ze dne 29. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Ševečkou, advokátem, sídlem Banskobystrická 568/157, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2020 č. j. 5 To 93/2020-305, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně, a 2) D. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 14. 8. 2019 č. j. 3 T 91/2019-185 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 11. 2019 č. j. 5 To 370/2019-268 byl vedlejší účastník č. 2) pravomocně uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou a půl roku. Současně mu byla uložena povinnost nahradit stěžovateli (vedle dalších poškozených) nemajetkovou újmu ve výši 637 700 Kč. 3. Stěžovatel (vedle dalších poškozených) podal u městského soudu návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku č. 2) k úhradě nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 131 250 Kč při hodnotě úkonu právní služby 8 688 Kč (již poníženého v souladu s § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"). O tomto návrhu stěžovatele (a dalších poškozených) rozhodl městský soud usnesením ze dne 14. 4. 2020 č. j. 3 T 91/2019-288 tak, že podle § 154 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití § 155 odst. 4 trestního řádu uložil vedlejšímu účastníku č. 2) povinnost nahradit stěžovateli částku 64 130 Kč k rukám zmocněnce Mgr. Miroslava Ševečky, když ve zbytku byl návrh stěžovatele a dalších poškozených na náhradu nákladů zmocněnce zamítnut. 4. Stížnost stěžovatele a dalších poškozených proti usnesení městského soudu krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Ztotožnil se s argumentací městského soudu o správnosti analogického užití § 12a odst. 2 advokátního tarifu, který omezuje horní hranici sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ustanoveného zmocněnce v trestním řízení na částku 5 000 Kč. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že s ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí, přičemž napadá způsob výpočtu, resp. omezení výše úkonu právní služby zmocněnce poškozeného v trestním řízení. Má za to, že napadené rozhodnutí i ustálená praxe obecných soudů je diskriminační a porušuje zásadu rovnosti ve vztahu k poškozeným, kteří si zmocněnce zvolí, oproti poškozeným, kterým je zmocněnec ustanoven. Stát je v pozici, kdy mu právní předpis přisuzuje možnost náhrady vynaložených nákladů v plné výši, ale stěžovateli, který hradí náklady zmocněnci sám, užitím analogie podle § 12a odst. 2 advokátního tarifu vzniká škoda, neboť vynaložené náklady nejsou hrazeny v plné výši. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně vyčísluje, jaká je obecně podle advokátního tarifu maximální tarifní hodnota pro zmocněnce poškozeného, srovnává výpočet nákladů v civilním řízení, kde se nesnižuje hodnota úkonu právní služby, a dodává, že pro užití analogie v trestním řízení není dán žádný rozumný důvod. Podle stěžovatele má § 12a odst. 2 advokátního tarifu za následek nerovné zacházení mezi poškozeným, který si zmocněnce zvolil, a poškozeným, kterému byl zmocněnec ustanoven, ale také mezi jednotlivými poškozenými v závislosti na výši přiznaného nároku na náhradu škody. Poukazuje na to, že předem nikdy nelze stanovit délku a složitost trestního řízení a počet úkonů právní služby a že § 12a odst. 2 advokátního tarifu působí diskriminačně vůči těm poškozeným v trestním řízení, jimž byla přiznána náhrada škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení přesahující částku 98 000 Kč. Ztotožňuje se s argumentací obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (č. 302/2019 Sb.; dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), který se týká právní pomoci ve formě opatrovnictví a podle kterého je pravidlo obsažené v § 9 odst. 5 advokátního tarifu diskriminační, když za stejnou práci poskytuje dvěma různým subjektům různé výše odměn. Podle stěžovatele je uvedená argumentace beze všeho použitelná i v souvislosti s užitím § 12a odst. 2 advokátního tarifu na vztah ustanoveného a zvoleného zmocněnce. 7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení § 12a odst. 2 advokátního tarifu, neboť toto ustanovení považuje za neústavní, protože dvěma odlišným subjektům (zvolený a ustanovený zmocněnec poškozeného) přiznává ve stejné situaci za stejnou práci odlišnou odměnu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Adhezní řízení - byť nesporně představuje součást trestního řízení - vykazuje značná specifika, jež je od samotného trestního řízení odlišují. Předmětem adhezního řízení je totiž náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v § 154 trestního řádu, ze kterého plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. 11. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - zejména pak v adhezním řízení - opakovaně zdůrazňuje, že zde je maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 S