IV.ÚS 2166/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2166/13 ze dne 11. 11. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti V. Z., zastoupeného JUDr. Andreou Rečkovou, advokátkou se sídlem na adrese Plzeň, Malá 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2013 č. j. 18 Co 163/2013-235 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. ledna 2013 č. j. 6 P 253/2011-192, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. července 2013, se stěžovatel (otec nezletilých) podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, v čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 6 P 253/2011 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. ledna 2013 č. j. 6 P 253/2011-192 v řízení o úpravu výchovy a výživy a úpravu výchovy a výživy po dobu po rozvodu, byl nezl. T. svěřen do výchovy otce (výrok I.), matce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezl. T. částkou 1 000 Kč (výrok II.), nezl. A. byla svěřena do výchovy a výživy matce (výrok III.), otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezl. A. částkou 3 000 Kč (výrok IV.), po dobu po rozvodu byl nezl. T. svěřen do výchovy a výživy otci (výrok V.), matce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezl. T. částkou 1 000 Kč (výrok VI.), po dobu po rozvodu byla nezl. A. svěřena do výchovy a výživy matce (výrok VII.), otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezl. A. částkou 3 000 Kč (výrok VIII.), nad výchovou obou nezl. dětí soud nařídil dohled (výrok IX.) a dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které nesměřovalo pouze do výroků v odst. I. a V., jimiž byl nezl. T. svěřen do výchovy stěžovatele. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. dubna 2013 č. j. 18 Co 163/2013-235 rozhodl tak, že výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odst. III., VII. a IX., kterým byl stanoven dohled nad výchovou nezl. A., potvrdil; výrokem II. ve výroku v odst. IX., kterým byl stanoven dohled nad výchovou nezl. T. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se dohled neustanovuje; výrokem III. ve výroku v odst. II., IV., VI., VIII. a X. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s právním posouzením daného případu v té části, ve které byla nezl. A. svěřena do péče matky. Jejich rozhodnutí považuje za nesprávné, respektive ústavně nekonformní. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že i když z provedených důkazů vyplývá, že je lepším vychovatelem, a že nezl. A. je u matky podrobena psychickému i fyzickému násilí, rozhodly tak, že nezl. A. pro dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu svěřily do péče matky. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 84/94, IV. ÚS 257/05. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Oba ve věci rozhodující soudy se přiklonily ke svěření nezl. A. do péče matky, přičemž lze konstatovat, že provedené důkazy, včetně provedených pohovorů s nezl. dětmi (č. listu 133 a 169 soudního spisu), hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, v jejich vzájemném kontextu, a právě z důvodu zjištěných skutečností byl stanoven dohled nad výchovou nezl. A. matkou. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte". V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)]. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)]. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04 in http://nalus.usoud.cz); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a současně zás