IV.ÚS 2167/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2167/23 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Angelia Invest, s. r. o., sídlem Jateční 1531/31, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Janem Pořízkem, advokátem, sídlem Kováků 554/24, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2023 č. j. 30 Cdo 1116/2023-380, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici řízení zaplacení nemajetkové újmy ve výši 287 542 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem (nepřiměřenou délkou řízení) v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 51 Cm 196/2006 (dále též "původní řízení"), do něhož vstoupila jako právní nástupkyně původní žalobkyně obchodní společnosti FLEX-TEX společnost s r. o. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2021 č. j. 19 C 25/2020-269 uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 143 850 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 143 692 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 34 912 Kč (výrok III). 4. Městský soud v pořadí prvním rozsudkem ze dne 8. 12. 2021 č. j. 28 Co 284/2021-312 potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2022 č. j. 30 Cdo 885/2022-329 zrušil rozsudek městského soudu ve výroku I v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku obvodního soudu, jímž byla vedlejší účastnici řízení uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 143 850 Kč s příslušenstvím, v navazujícím nákladovém výroku, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, že dobu, po kterou v řízení vystupovala právní předchůdkyně stěžovatelky, nelze z důvodu absence příčinné souvislosti připočítávat k době, od které je odvozována celková výše přiměřeného zadostiučinění stěžovatelky. 6. Městský soud pak (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 2. 11. 2022 č. j. 28 Co 284/2021-354 rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I ve věci samé o zaplacení částky 34 200 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky ve výši 109 650 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a před Nejvyšším soudem (výrok II). 7. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl, jelikož nebylo přípustné. Uvedl, že ve stěžovatelkou nastolené otázce, zda "vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení újma věřiteli v řízení vymáhané pohledávky, který nese všechny náklady vedení řízení, ale není jeho účastníkem, nebo jeho nepřímému zástupci, který účastníkem řízení je", se městský soud neodchýlil od řešení přijatého v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Povinnost nahradit újmu vzniklou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením při vymáhání pohledávky je následkem porušení povinnosti státu, a potud je jeho samostatným závazkem, a nikoliv povinností ze smlouvy o postoupení pohledávky. Stěžovatelka nebyla ani univerzálním nástupcem původní žalobkyně, která mohla svůj vlastní nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou posuzovaného řízení uplatnit vlastním jménem. Na řešení další otázky, zda lze složitost nepřiměřeně dlouhého řízení zohlednit snížením základní částky opakovaně, pak rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Přípustnost dovolání nemohly založit ani další otázky, a to zda lze nepřiměřeně dlouhé řízení označit za složité z důvodu, že probíhalo ve více instancích, a zároveň z důvodu podávání opravných prostředků účastníky řízení, které rovněž byly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny a městský soud se od ní neodchýlil. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že městský soud hodnotil nutnost vedení řízení před více instancemi při snížení základní částky pro víceinstančnost, ale nepřistoupil k jejímu snižování při hodnocení jednání stěžovatelky, které tak podávání opravných prostředků k tíži nepřičítal a pouze přihlédl k nutnosti delší doby pro projednání z (objektivního) důvodu víceinstančního řízení. K námitce stěžovatelky, zda lze nepřiměřeně dlouhé řízení označit za složité pouze z důvodu, že v něm byl vypracován znalecký posudek, pak Nejvyšší soud uvedl, že vypracování znaleckých posudků nebylo jediným aspektem, nýbrž jedním z několika aspektů ovlivňujících kritérium složitosti řízení (např. provádění řady listinných důkazů v obsáhlém dokazování s ohledem na předmět sporu v posuzovaném řízení nebo vysoká procesní aktivita účastníků řízení), které městský soud zohlednil. Vytýkala-li stěžovatelka městskému soudu nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu "ignorování argumentace účastníka řízení", poukazovala tím na možnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a Nejvyšší soud by se jí mohl zabývat jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti týkající se původního řízení. Následně vysvětluje důvody, které ji vedly k podání žaloby na náhradu újmy. Poukazuje na to, že při určení výše náhrady nemajetkové újmy vycházela ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko Nejvyššího soudu"), přičemž započetla celou délku původního řízení včetně doby před jejím vstupem do řízení. Nejvyššímu soudu vytýká, že při svém prvním rozhodování ve věci opomenul argumentaci obsaženou v jejím vyjádření k dovolání, čímž ji připravil o možnost ovlivnit výsledek řízení a porušil tak její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K vlastní argumentaci Nejvyššího soudu obsažené v napadeném usnesení uvádí, že k postoupení pohledávek nedošlo v průběhu původního řízení, nýbrž již před ním, a stěžovatelka byla věřitelkou pohledávek po celou dobu původního řízení a nesla s řízením spojené náklady, takže jeho nepřiměřená délka způsobila újmu přímo jí, přestože do samotného řízení vstoupila později. Nesouhlasí se závěrem, že újma vzniká a její náhrada náleží jen účastníkovi řízení. Výklad paušálně vylučující poskytnutí náhrady nemajetkové újmy osobě, která není účastníkem řízení, považuje za rozporný s čl. 36 odst. 3 Listiny. Obecné soudy na argumentaci stěžovatelky uplatňovanou v tomto směru nikterak nereagovaly. Přehlédly rovněž, že stěžovatelka pohledávky, které byly předmětem původního řízení, nabyla ještě před zahájením řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 11. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lz