IV.ÚS 217/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 217/24 ze dne 29. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Richtera, zastoupeného Mgr. Janem Varhaníkem, LL.M., advokátem, sídlem Škrábkových 896/1, Praha 18 - Letňany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023 č. j. 33 Cdo 3327/2023-208, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2023 č. j. 21 Co 128/2023-190 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. května 2023 č. j. 46 C 242/2022-159, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ORESI, s. r. o., sídlem Průmyslová 102, Březí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá výslovně zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnického práva zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K ústavní stížnosti stěžovatel také přiložil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, jeho zrušení sice nežádá, nicméně v ústavní stížnosti informuje, že proti usnesení krajského soudu podal dovolání, rekapituluje jeho obsah a uvádí datum doručení usnesení Nejvyššího soudu (body 7. až 11. ústavní stížnosti), z čehož lze dovodit, že od tohoto data počítá i lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Z těchto důvodů Ústavní soud zařadil usnesení Nejvyššího soudu mezi rozhodnutí napadená ústavní stížností. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se domáhal u okresního soudu zaplacení částky 38 127,10 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti vedlejší účastnice za vady dodané kuchyňské linky. Po provedeném dokazování okresní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 4 123,99 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok) a uložil stěžovateli povinnosti zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 22 989,60 Kč (III. výrok) a České republice - okresnímu soudu náklady ve výši 5 279 Kč (IV. výrok). 3. Proti II., III. a IV. výroku rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, přičemž v průběhu odvolacího řízení vzal žalobu ohledně zbývající částky a příslušenství zpět. Odvolání stěžovatel odůvodnil tvrzením, že okresní soud nesprávně posoudil otázku úspěchu ve sporu, a proto nesprávně rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel měl za to, že vedlejší účastnice hradila částku 38 127,10 Kč až na základě jeho žalobních tvrzení a důkazů, přičemž podstatná část tvrzení a důkazů byla obsažena již v samotné žalobě. Znalecký posudek pouze potvrdil důvodnost podané žaloby. Platila-li vedlejší účastnice po podané žalobě a pod tíhou důkazů utvrzující nárok stěžovatele, nemohla být považována za úspěšnou a stěžovatel za neúspěšnou stranu ve sporu. Krajský soud napadeným usnesením zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku II., řízení v tomto rozsahu zastavil (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 24 866 Kč (II. výrok) a České republice - okresnímu soudu ve výši 5 279 Kč (III. výrok). V poučení krajský soud uvedl, že "proti tomuto usnesení je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud". 4. Stěžovatel proti II. a III. výroku podal dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém zopakoval své argumenty uvedené v odvolání a doplněné o zdůvodnění krajského soudu, že "o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ust. § 146 odst. 2 věty prvé za použití ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu žalované, neboť žalobce svým zpětvzetím učiněným až v odvolacím řízení zastavení řízení procesně zavinil." Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2023 č. j. 33 Cdo 3327/2023-208 dovolání odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") II. Argumentace stěžovatele 5. Rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, je to podle stěžovatele postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud tedy lze považovat za libovůli soudu uplatnění § 150 o. s. ř. soudem v rozporu s průběhem řízení, tím spíš musí být za libovůli soudu považováno rozhodnutí o nepřiznání účastníkem účelně vynaložených nákladů řízení bez toho, aby soud § 150 o. s. ř. vůbec využil, resp. ho ve svém zdůvodnění vůbec neuvedl. 6. Je-li rozhodnutí soudu pro účastníka řízení s ohledem na jeho dosavadní stav, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné námitky a předložené listiny překvapivé, nelze hovořit o tom, že soud dostál své povinnosti poskytovat jednotlivci soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 7. Podle stěžovatele okresní soud odpovídajícím způsobem nezohlednil průběh a faktický výsledek soudního řízení, jeho rozsudek není dostatečně odůvodněn a jako projev libovůle soudu zakládá porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces odůvodňující kasační zásah Ústavního soudu. Je také přesvědčen o tom, že okresní soud nezohlednil jeho status spotřebitele, a proto postupem, jímž nevzal v úvahu ústavní aspekt materiální rovnosti mezi ním jako spotřebitelem a vedlejším účastníkem a neuložil vedlejšímu účastníkovi povinnost uhradit účelně vynaložené náklady soudního řízení, porušil jeho právo na ochranu vlastnictví. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána dílem včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je částečně (viz níže) přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 9. Směřuje-li ústavní stížnost proti II. a III. výroku usnesení krajského soudu a proti III. a IV. výroku rozsudku okresního soudu, jde o opožděný návrh, neboť proti nim nebylo dovolání ex lege přípustné (a to i přes poučení krajského soudu, které bylo obecné k celému usnesení - viz výše bod 3. i. f.), takže nepředstavovalo mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3, resp. odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který by měl stěžovatel k ochraně svých práv k dispozici, a tudíž bylo třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově odvolání. 10. V části směřující proti I. výroku usnesení krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatel proti němu nepodal dovolání. 11. Požaduje-li stěžovatel zrušení I. výroku rozsudku okresního soudu, je ústavní stížnost subjektivně nepřípustná, neboť tímto výrokem bylo částečně vyhověno stěžovatelově žalobě. 12. Stěžovatel napadl i II. výrok rozsudku okresního soudu, přičemž tento výrok byl I. výrokem usnesení krajského soudu zrušen. K rozhodování o ústavnosti zrušeného výroku rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a jeho úlohou není instanční přezkum jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) pouze přezkoumává, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a