IV.ÚS 2171/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2171/20 ze dne 4. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Žalio, zastoupeného JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem sídlem Šafaříkova 22/371, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020, č. j. 21 Cdo 975/2020-485, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2019, č. j. 62 Co 380/2018-455, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. května 2018, č. j. 23 C 71/2010-396, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a HSBC Bank PLC, sídlem 8 Canada Square, Londýn E14 5 HQ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel napadá shora uvedená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvého stupně"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny, čl. 37 Listiny a rovněž principy spravedlivého procesu a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a hlavy páté Listiny. II. Posouzení splnění procesních předpokladů 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Napadeným usnesením soud prvého stupně zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod č. j. 62 Co 274/2012-255, ze dne 25. 3. 2015, v rámci řízení sp. zn. 23 C 71/2010 u Obvodního soudu pro Prahu 1, kterou podal stěžovatel, a současně mu uložil, aby vedlejší účastnici k rukám jejího právního zástupce uhradil náhradu nákladů řízení. Proti napadenému usnesení soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, avšak odvolací soud je potvrdil napadeným usnesením a uložil stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici. Stěžovatel proti napadenému usnesení odvolacího soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl a současně uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. 4. Žalobu na obnovu řízení stěžovatel podal v řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, v němž vystupoval v procesním postavení žalobce a v němž mu nejprve Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 8. 2011, č. j. 23 C 71/2010-125, vyhověl a určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli dne 26. 10. 2009 podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je neplatná. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice však následně Městský soud v Praze (poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno Nejvyšším soudem a vráceno mu zpět k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 62 Co 274/2012-255, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl svým usnesením ze dne 6. 3. 2017, č. j. 21 Cdo 398/2016-339 (pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná rovněž na stránkách www.nsoud.cz). Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku odvolacího soudu stěžovatel podal ústavní stížnost, již odmítl Ústavní soud svým usnesením ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1702/17 (pozn. všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na stránkách https://nalus.usoud.cz). 5. Žalobu na obnovu řízení, již zamítl nalézací soud svým napadeným usnesením, podal stěžovatel z důvodu, že v odvolacím řízení před Městským soudem vyústivším ve vydání rozsudku č. j. 62 Co 274/2012-255, veškeré listiny předložené vedlejší účastnicí v řízení podle něj nebyly originály, že byly v dubnu roku 2017 skartovány a že v původním řízení před soudem prvého stupně nemohl použít závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 398/2016. V řízení o odvolání proti napadenému usnesení soudu prvého stupně pak stěžovatel rovněž předložil informativní listy důchodového pojištění tří osob, které však odvolací soud jako důkaz neprovedl, neboť by to považoval za rozporné s § 232 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). IV. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, následně přikročuje k formulaci námitek proti nim, tedy 1) nepřipuštění možnosti vést řádně dokazování, 2) postup v rozporu s ustálenou judikaturou, 3) opomenutí předložených tvrzení a důkazů k novým skutečnostem. Obsah těchto námitek lze přiblížit následovně: 7. Ad 1) stěžovatel uvádí, že jediný soud, který prováděl kompletní dokazování, byl soud prvého stupně v původním řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, který jeho žalobě vyhověl. Ostatní soudy pak neprováděly další dokazování, nehodnotily skutkové důvody přes jeho návrh, neumožnily stěžovateli se řádně vyjádřit ke změněnému právnímu názoru odvolacího soudu, který byl překvapivý, ani řádně provést dokazování, které by bylo způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. 8. Ad 2) stěžovatel vytýká obecným soudům, že postupovaly v rozporu se svou vlastní judikaturou, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně uvádí, když neshledaly skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvého stupně. 9. Ad 3) stěžovatel namítá, že odvolací soud zcela opomněl předložená tvrzení a důkazy k novým skutečnostem, které zpochybňovaly důkazy provedené v původním řízení. Novým důkazem je dle stěžovatele pravé vyhotovení listin namísto kopií. Důvod k obnově řízení tak stěžovatel shledává v tvrzení skutečnosti, že listinné důkazy provedené v původním řízení byly padělky, což by bylo prokázáno znaleckým posudkem jakožto novým důkazem. Nepřipuštění těchto důkazů odvolacím soudem bylo svévolné. 10. Novým důkazem byly rovněž informativní listy důchodového pojištění tří osob, které podle stěžovatele dokládají, že jejich pracovní smlouvy, které předložila v původním řízení vedlejší účastnice, byly padělky. S tímto novým důkazem se odvolací soud nijak nevypořádal a Nejvyšší soud v reakci na něj toliko odkázal na § 232 odst. 2 občanského soudního řádu), což stěžovatel považuje za formalistické. Šlo zde o mimořádnou situaci, neboť tento důkaz jednoznačně prokazuje nepravost důkazů, o něž v původním řízení obecné soudy opřely své skutkové závěry. 11. Stěžovatel v závěrečné části své ústavní stížnosti připojuje svůj osobní názor, jímž zpochybňuje některé postupy obecných soudů v původním řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vyjadřuje svou nespokojenost s postupem odvolacího soudu a zdůrazňuje, že hlavním důvodem žaloby na obnovu řízení byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2017, č. j. 21 Cdo 398/2016-339, který byl nově vydaný právě v souvislosti s ochranou zástupců zaměstnanců v Evropských radách a který bez své viny v původním řízení nemohl uplatnit. Toto rozhodnutí pak ignoroval i Nejvyšší soud, který uvedl, že žádné z rozhodnutí, na které se stěžovatel odvolával, na jeho situaci nedopadá. V. Posouzení Ústavním soudem 12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2