IV.ÚS 2173/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2173/22 ze dne 14. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Petra Bernátka, sídlem náměstí Práce 2512, Zlín, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 89/2022-26 ze dne 3. června 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 A 51/2020-74 ze dne 14. února 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že výše uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaných spisů Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") plyne následující. Stěžovatel vykonával činnost insolvenčního správce od roku 2006. Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím č. j. MSP-9/2020-ODKA-ROZ/3 ze dne 7. 4. 2020 zrušilo stěžovatelovo povolení pro výkon této činnosti postupem podle § 13 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 22. 9. 2023 (dále jen "zákon o insolvenčních správcích"), protože během let 2014 až 2019 opakovaně porušoval zákonem stanovené povinnosti insolvenčního správce. Proti tomuto rozhodnutí podal rozklad, který ministryně spravedlnosti zamítla a potvrdila prvostupňové rozhodnutí. 3. Proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti brojil stěžovatel žalobou, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl. Mimo jiné konstatoval, že zrušení povolení představuje prostředek správního dozoru, který nemá sankční povahu; nejde o trestní postih, jelikož nejsou splněna tzv. Engelova kritéria (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 13/2019-91 ze dne 29. 9. 2021, publikovaný pod č. 4259/2021 Sb. NSS). Některá starší pochybení stěžovatele proto nemohla být promlčena analogicky k přestupkům, protože nejde-li o sankci, není možné analogicky aplikovat úpravu promlčení odpovědnosti za přestupky. 4. V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku stěžovatel připustil, že jeho věc nebyla srovnatelná s přestupkovým řízením. Namítl však, že se měl analogicky aplikovat § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o kárném řízení"), který časově omezuje pravomoc kárných žalobců, mj. ministra spravedlnosti, podat návrh na kárné potrestání soudců. 5. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích usiluje o ochranu účastníků insolvenčního řízení a jejich majetkových práv. Považoval by za neústavní, pokud by pro aktivaci pravomoci ministerstva postupovat podle § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích neexistovalo žádné časové omezení. Podle názoru Nejvyššího správního soudu však časový aspekt uplatnění pravomoci upravuje přímo dané ustanovení. Závažnost porušení povinností insolvenčního správce totiž postupně s plynutím času slábne. V případě stěžovatele ministerstvo řízení zahájilo dva měsíce po uložení poslední pořádkové pokuty. Strmý nárůst počtu pochybení stěžovatele přitom lze sledovat od července 2017. Rozhodnutí tak obstojí jako přiměřené i z hlediska plynutí času. 6. Nejvyšší správní soud odmítl analogicky aplikovat § 9 odst. 1 zákona o kárném řízení, jak stěžovatel navrhoval. Podle Nejvyššího správního soudu nelze analogickou aplikaci lhůt připustit tam, kde správní orgán sám vydává rozhodnutí a nepodává návrh na zahájení řízení u jiného orgánu, což dovodil z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 8/2021-56 ze dne 10. 6. 2021 (publikovaný pod č. 4217/2021 Sb. NSS). Argumentaci stěžovatele, že by analogicky aplikovanou šestiměsíční lhůtu bylo nutno počítat už od druhé jemu uložené pořádkové pokuty, Nejvyšší správní soud odmítl i pro její absurdní důsledky. Marné uplynutí lhůty by potom umožňovalo insolvenčnímu správci dál porušovat zákon, aniž by šlo § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích dále aplikovat. II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel trvá na tom, že absence časového omezení pro postup Ministerstva spravedlnosti podle § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích představuje neústavní mezeru v zákoně. Interpretace tohoto ustanovení provedená Nejvyšším správním soudem podle stěžovatele neobstojí pro svou neurčitost. Rozporoval také, že Nejvyšší správní soud vycházel ze svého rozsudku č. j. 7 As 8/2021-56, a tím přirovnal řízení o zrušení povolení výkonu funkce insolvenčního správce s uložením výtky exekutorovi podle § 7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zatímco výtka řeší jen drobné prohřešky a nemá vliv na trvání oprávnění k výkonu funkce, pro stěžovatele je zrušení povolení "existenční záležitostí", protože činnost insolvenčního správce je jeho jediným povoláním. Na řízení takového významu nelze aplikovat jen velmi neurčité časové omezení uplatňování státní moci založené na postupném slábnutí významu porušení povinností. Insolvenční správce nemůže ani vědět, jakou intenzitu jeho pochybení mají, zvlášť když mu část pořádkových pokut byla insolvenčními soudy prominuta. 8. Argumentaci k počítání analogicky aplikované lhůty, kterou Nejvyšší správní soud označil za absurdní, stěžovatel podle svého tvrzení v kasační stížnosti vůbec neuplatnil. Zdůrazňoval jen, že princip rovnosti a zákaz diskriminace vyžadují, aby i vůči insolvenčnímu správci mohla být státní moc uplatňována jen s předvídatelným časovým omezením. 9. Stěžovatel také poukázal na bagatelní charakter svých pochybení a závažnost důsledku, jemuž čelí, ve srovnání s tím, co bylo u soudců hodnoceno jako kárné provinění trestané pouhou srážkou z platu (konkrétně odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 16 Kss 1/2015 ze dne 12. 11. 2015 nebo sp. zn. 16 Kss 3/2016 ze dne 8. 12. 2016 ve věcech kárného řízení proti soudcům majícím významné průtahy ve velkém počtu řízení). 10. Stěžovatel také kritizoval, že ačkoli starší bagatelní porušení už nemají být podle Nejvyššího správního soudu brána v potaz, právě taková pochybení byla stěžovateli vytýkána. V rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti byla zohledněna stěžovatelova pochybení už od roku 2014, ne až od července 2017, jak uvedl Nejvyšší správní soud. Takovým přehodnocením se Nejvyšší správní soud v bodě 15 svého rozsudku sám postavil do role správního orgánu, který odnímá oprávnění k výkonu funkce insolvenčního správce. Nejvyšší správní soud zohlednil jen 15 pokut v posledním roce a půl před zahájením správního řízení, ačkoli městský soud i správní orgány vycházely z jiného kontextu věci. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem předcházejícího řízení. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Protože vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), je ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767)]. 13. Ustanovení § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 22. 9. 2023, umožňuje Ministerstvu spravedlnosti zrušit povolení nebo zvláštní povolení insolvenčnímu správci, který závažným způsobem porušil nebo opa