IV.ÚS 2174/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2174/19 ze dne 17. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Josefa Švarce, zastoupeného JUDr. Andreou Rečkovou, advokátkou sídlem Anglické nábřeží 2434/1, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12. 9. 2018, č. j. 13 C 74/2017-300 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2019, č. j. 15 Co 28/2019- 381, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal vůči třem žalovaným [žalovaná 1) je matka stěžovatele, žalovaný 2) je otčím stěžovatele, žalovaná 3) je nevlastní sestra stěžovatele] určení, že žalovaný 2) nebyl ke dni 20. 12. 2013, tedy ke dni uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene s žalovanou 3), výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 19/20 k v žalobě specifikovanému pozemku a na něm stojícím domu, jenž se dnem 1. 1. 2014 stal součástí pozemku, eventuálně určení, že spoluvlastnický podíl o velikosti 19/20 k uvedenému pozemku, jehož součástí je na něm stojící dům (dále též jen "sporná nemovitost"), je ve společném jmění žalovaných 1) a 2). 2. Sporné nemovitosti byly vydány v restituci žalovanému 2), později se staly součástí společného jmění manželů - žalovaných 1) a 2). Ti uzavřeli 26. 11. 2013 smlouvu o zúžení rozsahu společného jmění manželů, jíž spornou nemovitost vyňali ze svého společného jmění a přikázali ho do výlučného vlastnictví žalovaného 2), a poté dne 20. 12. 2013 uzavřel žalovaný 2) se žalovanou 3) darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene. 3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") byla žaloba stěžovatele zamítnuta (výrok I.). Soud dále rozhodl, že stěžovatel je povinen na nákladech řízení nahradit každému ze žalovaných 1) a 2) částku 531 191 Kč a žalované 3) částku 990 682,20 Kč (výrok II), celkem tedy 2.053.064,20 Kč, a dále přiznal České republice vůči žalobci právo na plnou náhradu nákladů řízení, jejichž výše bude určena samostatným usnesením (výrok III.). 4. K odvolání stěžovatele směřující do výroku o nákladech řízení změnil Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že stěžovatel je povinen nahradit společně žalovaným 1), 2) a 3) na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 768 464 Kč, a to do tří měsíců od právní moci usnesení. Řízení o odvolání proti výroku III. napadeného rozsudku bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí odvolání proti výroku III. a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Krajský soud vycházeje stejně jako okresní soud z hodnoty sporné nemovitosti sice dospěl k závěru, že celkové náklady řízení při 15 úkonech právní služby pro každého ze tří žalovaných činily 2 182 827,80 Kč, avšak vzhledem k tomu, že se žalovaní části nároku na náhradu nákladů řízení dodatečně vzdali, změnil nákladový výrok soudu prvého stupně a uložil stěžovateli, aby žalovaným nahradil jen jimi požadovanou částku 768 463,64 Kč, resp. po zaokrouhlení 768 464 Kč. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá závěry obou soudů týkající se nákladů řízení a tvrdí, že soudy neměly aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu a vycházet tedy při určení tarifní hodnoty sporu s ceny sporné nemovitosti. Namísto toho měly aplikovat § 9 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. 7. V postupu soudů spatřuje porušení v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nesprávná a učiněná v rozporu se zásadami spravedlnosti, porušující právo domáhat se u nestranného a nezávislého soudu svých práv, právo na spravedlivé rozhodnutí, právo na nestranného a nezávislého soudce, právo na nediskriminaci v řízení a rovnost stran, právo na poskytnutí řádného poučení soudem, právo na řádné hodnocení důkazů i ve vztahu k výroku o nákladech řízení a právo na předvídatelnost rozhodnutí soudu o nákladech řízení bez použití přepjatého formalismu, interpretační libovůle a nahodilosti, resp. právo na legitimní očekávání. 8. Stěžovatel tvrdí, že se odvolací soud nijak nevypořádal s jeho argumenty a námitkami a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Z odůvodnění usnesení krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, z jakých skutkových závěrů vycházel, jaké vzal za prokázané, z jakého důvodu odmítl aplikaci § 150 o. s. ř., proč nehodnotil procesní pasivitu žalovaných k jejich tíži. Stěžovatel dále vytýká soudu, že připustil účelově předložený důkaz znaleckým posudkem, na jehož základě žalovaní uplatnili nárok na náhradu nákladů řízení již za procesní situace, kterou stěžovatel nemohl nijak ovlivnit a zvrátit. 9. Stěžovatel si byl od počátku vědom citlivosti sporu a jeho přesahu do rodinných vztahů, usiloval o jeho vyřešení mimosoudní cestou. Tvrdí, že žalovaní s ním nekomunikovali, čímž zapříčinili zahájení a vedení soudního řízení a soud to měl zohlednit při rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatel blíže vysvětluje, že neměl jinou možnost než podat žalobu proti vlastní matce. Jiným způsobem nebylo možné zjistit, zda učinila napadené úkony svobodně, vážně, s plným vědomím jejich důsledků a tedy platně. 10. Taktéž soud prvního stupně způsobem vedení dokazování, které zahájil 4 hodinovým čtením listin bez přestávky a neprovedl výslechy žalovaných, významně přispěl k prodloužení celého řízení, k vyostření sporu a zhoršení vzájemných rodinných vztahů. Soud by měl primárně zjišťovat skutkový stav z účastnických výslechů a pokusit se dovést strany ke smíru, nikoliv spor vyostřit svým ryze formalistickým a necitlivým pojetím dokazování. 11. Stěžovatel připomíná, že po provedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie na matku stěžovatele, který si nechali zpracovat žalovaní, se stěžovatel rozhodl vzít podanou žalobu zpět a spor ukončit. V mezidobí ukončil i svůj nájemní vztah v nemovitostech. V této procesní situaci však žalovaní nesouhlasili se zastavením řízení a domáhali se meritorního rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že to nebylo z morálních a ekonomických důvodů, jak tvrdili žalovaní, ale z důvodů možnosti založit do spisu posudek oceňující spornou nemovitost za účelem přiznání vyšších nákladů řízení. 12. Stěžovatel dále tvrdí, že znalecký posudek, kterým byla zjištěna cena nemovitosti pro určení nákladů řízení, nebyl proveden jako důkaz v rámci řízení, ale soud jej konstatoval pro účely rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatel namítá, že byť tato listina byla doručena do soudního spisu, nebyla součástí dokazování a byla založena ryze účelově pro možnost navýšení nákladů řízení. K důkazu byl při prvním jednání proveden pouze znalecký posudek, který byl zpracován již v roce 2014 na popud stěžovatele, avšak úkolem znalce nebylo provést oceněni nemovitosti, nýbrž porovnat hodnoty darů a uvést řádově výši majetku, kterého se žalovaná 1) vzdala. Touto listinou, vypracovanou již v roce 2014, chtěl stěžovatel svým rodičům demonstrovat důsledky jejich právních úkonů v číslech. Soudu tuto listinu stěžovatel předložil k důkazu aktualizovanou k lednu 2016 pouze pro dokreslení okolností uzavření právních jednání, nikoliv jako posudek, ale jako listinný důkaz. 13. Stěžovatel má za to, že předmětem sporu byla práva penězi neocenitelná a jednalo se o určení, zda je tu právní vztah nebo právo, resp. určení neplatnosti právního jednání. Stěžovatel nemohl očekávat, že by soud aplikoval § 8 odst. 1 advokátního tarifu a došlo tak k porušení práva na legitimní očekávání. Výše nákladů řízení neodpovídá právní složitosti ani délce řízení a je ve vztahu k této věci nepřiměřená. Stěžovatel připouští, že soud prvního stupně v meritu věci vynesl rozhodnutí předvídatelně, avšak zcela překvapivé ve výroku o nákladech řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 16. Ústavní soud předesílá, že posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně kompetencí obecných soudů, přičem