IV.ÚS 2174/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2174/23 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Terezy Nožičkové, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 15/2023-38 ze dne 1. června 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ad 1/2021-33 ze dne 15. prosince 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to primárně pro porušení svého práva podnikat (čl. 26 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka je porodní asistentkou a usiluje o oprávnění k poskytování zdravotních služeb při tzv. domácích porodech, jimiž Ústavní soud v tomto usnesení, shodně jako v nálezu I. ÚS 2746/23 ze dne 28. 8. 2024, rozumí plánované porody ve vlastním sociálním prostředí rodičky. Krajský úřad Moravskoslezského kraje vydal stěžovatelce jako prvostupňový správní orgán oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru porodní asistentka s omezujícím dodatkem "úkony bez vedení porodů", a to ve formě domácí péče (péče ve vlastním sociálním prostředí pacientky). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník zamítl a rozhodnutí potvrdil. 3. Rozhodnutí o odvolání napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl. Z právní úpravy podle krajského soudu plyne, že porodní asistentka je sice obecně oprávněna k vedení fyziologického porodu, avšak může tuto službu poskytovat pouze na pracovišti, které splňuje požadavky na věcné a technické vybavení specifikované vyhláškou č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 92/2012 Sb."), ve spojení s § 10 odst. 3 a § 11 odst. 6 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů. Příloha č. 2 k vyhlášce č. 92/2012 Sb. totiž pod bodem 2.11.2 stanoví vybavení ambulantního pracoviště porodní asistenky, kde jsou vedeny fyziologické porody, a tím vedení fyziologického porodu podmiňuje věcným a technickým vybavením. Proto nelze podle krajského soudu připustit výklad, podle něhož by porodní asistentka mohla též vést fyziologický porod ve vlastním sociálním prostředí rodičky bez tohoto vybavení. Připojení omezujícího dodatku ("úkony bez vedení porodů") do rozhodnutí proto jen opakuje to, co plyne z právních předpisů. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám porušení svobody podnikat (čl. 26 Listiny) a nesprávné implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. července 2005 o uznávání odborných kvalifikací (dále jen "směrnice 2005/36"). 4. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl, neboť dospěl ke shodným závěrům jako krajský soud. Omezující dodatek označil za právně nerelevantní, protože omezení plyne již z právní úpravy. Závěr, že porodní asistentka není oprávněna vést porod mimo zařízení splňující věcné a technické požadavky, Nejvyšší správní soud podpořil i odkazy na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva Dubská a Krejzová proti České republice ze dne 15. 11. 2016, stížnosti č. 28859/11 a 28473/12, a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1238/21 ze dne 24. 11. 2021 (N 203/109 SbNU 182; všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud dodal, že si je vědom společenské citlivosti věci stejně jako návrhů mezinárodních orgánů na změnu právní úpravy, ale že jde o úvahy náležející do pravomoci moci zákonodárné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že omezené oprávnění k poskytování zdravotních služeb, které jí bylo vydáno, postrádá zákonnou oporu, a proto představuje nezákonný zásah do její svobody podnikat (čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny). Argumentuje, že v českém právním řádu není stanoven zákaz vedení porodů v domácím prostředí, a proto je výklad právních předpisů, který k němu de facto vede, ústavně nekonformní. 6. Správním soudům vytýká, že aplikovaly vyhlášku č. 92/2012 Sb. na vlastní sociální prostředí rodičky, ačkoli se může podle rozsahu zákonného zmocnění vztahovat jen na zdravotnická zařízení nebo kontaktní pracoviště domácí péče. Neexistuje důvod předpokládat, že fyziologický porod vedený porodní asistentkou vyžaduje veškeré ve vyhlášce uvedené věcné a technické vybavení; vedení porodu je úkonem, který lze provést mimo zdravotnické zařízení, jak předpokládá § 10 odst. 3 zákona o zdravotních službách. Na podporu svého názoru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 77 A 159/2020-114 ze dne 19. 12. 2022, který dospěl k obdobnému závěru. Poukázala také na to, že vyhláška č. 92/2012 Sb. byla vydána bez zapojení odborné komunity porodních asistentek a není doprovozena důvodovou zprávou, která by její úpravu vysvětlovala. 7. Vedení porodu stěžovatelka považuje za esenciální součást péče porodní asistentky, k němuž je plně odborně způsobilá [viz § 6 zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činnosti souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve spojení s § 5 vyhlášky č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků]. Proto je zásah do její svobody podnikat nepřiměřený. Nejednotný přístup prvostupňových orgánů v různých krajích navíc není předvídatelný a vytváří mezi porodními asistentkami nedůvodné rozdíly; některým je oprávnění vydáno jen s omezením, jiným nikoli. 8. Stěžovatelka také spatřuje logický rozpor v odůvodnění napadených rozhodnutí. Ta na jednu stranu uvádějí, že stanovení věcných a technických požadavků na pracoviště pro vedení fyziologických porodů má být odůvodněno cílem ochrany zdraví a života rodičky i novorozence. Výsledkem právního názoru správních soudů však je, že rodičkám je naopak upřena možnost rodit doma s pomocí kvalifikovaného zdravotníka, což naopak značně zvyšuje podstupované zdravotní riziko. To stěžovatelka spojuje s negativním ideologickým pohledem na domácí porody, které jsou nadále považovány za nežádoucí. Stěžovatelka dále podrobně argumentuje, že zastávaný výklad odpírá rodičkám právo svobodné volby místa a okolností porodu, které jim plyne z práva na soukromý a rodinný život (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"), dále porušuje i právo rodičky i dítěte na ochranu života a zdraví. Namítá též rozpor s principem nejlepšího zájmu dítěte. 9. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") ke "slučitelnosti české transpozice směrnice 2005/36 a navazující praxe státních orgánů" s uvedenou směrnicí. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem a další průběh řízení 10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud je k řízení o ní příslušný. 11. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatelka namítá porušení práv těhotných žen, rodiček a dětí, podaná někým zjevně neoprávněným. Ústavní stížnost není nástroj actio popularis, a stěžovatelka se proto může ústavní stížností domáhat pouze ochrany svých ústavních práv (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1168/23 ze dne 5. 9. 2023 nebo sp. zn. Pl. ÚS 111/20 ze dne 15. 12. 2020). Tomu odpovídá, že Ústavní soud mohl přihlížet pouze k části jejích námitek, vztahujících se k porušení čl. 26 Listiny. 12. Ústavní soud v průběhu řízení obdržel dvě nevyžádaná vyjádření třetích stran, jednajících jako tzv. amici curiae. Jednou je Unie porodních asistentek, z. s., profesní organizace porodních asistentek. Druhou je Lucie Kašová, porodní asistentka, proti níž bylo vedeno přestupkové řízení v s