IV.ÚS 2174/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2174/24 ze dne 26. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AC Stod, a. s., sídlem Na Maninách 1592/9a, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2024 č. j. 21 Cdo 2276/2023-838, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2023 č. j. 14 Co 22/2023-747, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. prosince 2022 č. j. 72 EXE 1942/2017-698, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ing. Karla Janečka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky ze dne 19. 6. 2017 na zastavení exekuce. V odůvodnění uvedl, že pověřil soudního exekutora JUDr. Dalimila Miku, LL.M. vedením exekuce na majetek stěžovatelky k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka řízení ve výši 14 740 964 Kč prodejem zástavy v rozhodnutí specifikovaných nemovitých věcí a dále k uspokojení peněžité pohledávky ve výši 9 356 Kč. Obvodní soud se neztotožnil s námitkami stěžovatelky, že se zástavní právo promlčelo, vysvětlil, že nebyl prokázán úmysl vedlejšího účastníka při uzavření zástavní smlouvy zkrátit uspokojení pohledávky jiného věřitele a projev vůle Jiřího Maxy (tehdejšího člena představenstva stěžovatelky) byl podle soudu zcela vážný. Pro navrhované zastavení exekuce tak nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu, protože se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. V odůvodnění mimo jiné zdůraznil, že i podle něj opětovnému posouzení promlčení zástavního práva brání překážka věci rozhodnuté. Nadto zástavní právo není promlčeno, protože promlčecí lhůta byla stavena podáním návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy a vedlejší účastník řádně v řízení pokračoval, neboť exekuční návrh podal v přiměřené lhůtě s ohledem na okolnosti věci spočívající v jednání stran o mimosoudním uspokojení pohledávky. Vedlejší účastník podle městského soudu při uzavření zástavní smlouvy nejednal v úmyslu zkrátit uspokojení jiného věřitele stěžovatelky, takže zástavní smlouva nemůže být z toho důvodu neplatná. Neztotožnil se rovněž s námitkou, že projev vůle tehdejšího člena představenstva stěžovatelky nebyl vážný. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a zároveň zamítl její návrh na přerušení dovolacího řízení. Důvod pro odmítnutí dovolání podle Nejvyššího soudu byl založen na zjištění, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by mohla zakládat jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ale je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu; podstatou dovolacích námitek byl nesouhlas s tím, jaké důkazy městský soud provedl, k jakým důkazům přihlédl, jak tyto důkazy hodnotil a jaký závěr o skutkovém stavu na základě takového hodnocení důkazů učinil. V závěru odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka podala dne 10. 8. 2023 návrh na přerušení dovolacího řízení z důvodu svého úpadku, k čemuž vysvětlil, že exekuční řízení, které bylo zahájeno dne 5. 5. 2017, tedy před rozhodnutím o úpadku, se nepřerušuje, toliko výkon rozhodnutí či exekuce, který by postihoval majetek ve vlastnictví dlužníka (nebo jiný majetek náležející do majetkové podstaty), nelze provést. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl nesprávně z formálních důvodů a nedostatečně se zabýval jejím tvrzením, že městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, k čemuž v dovolání odkázala na konkrétní rozsudky Nejvyššího soudu. Dále nebylo zohledněno východisko preferující ujednání smluvních stran s tím, že jsou zakázaná ujednání porušující dobré mravy nebo veřejný pořádek. K tomu stěžovatelka uvádí, že vedlejšímu účastníkovi má být zaplacena pohledávka ve výši přes 14 mil. Kč, ovšem na základě smlouvy, kterou došlo k porušení veřejného zájmu, neboť byla uzavřena prostřednictvím bílého koně (podle stěžovatelky není podstatné, kdo byl do role bílého koně dosazen, ale to, že zástavní smlouvou uzavřenou prostřednictvím bílého koně byla zkrácena práva jiného věřitele). Obecné soudy při hodnocení věci nevycházely z listin založených ve spise, a proto jde o tzv. opomenuté důkazy. Zástavní smlouva je podle stěžovatelky neplatná z důvodu porušení § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013. Přitom samotné porušení dobrých mravů způsobuje absolutní neplatnost právního jednání. Není podstatné, že stěžovatelka argumentaci o neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu plynoucího z § 196a obchodního zákoníku v řízení o zastavení exekuce neuplatnila, neboť tím se měly obecné soudy zabývat i bez návrhu účastníků řízení. Navíc podle stěžovatelky bylo uplatňované zástavní právo promlčeno, neboť jednáním stavícím běh promlčecí lhůty nemůže být jakýkoliv e-mail, jak tvrdí obecné soudy. Takovou okolností může být jen podání návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy. Stěžovatelka v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, vznášela námitku podjatosti soudního exekutora, soudy se jí ale řádně nevěnovaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). 8. Podle zjištění Ústavního soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti především opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, přičemž soudy na tyto námitky velmi podrobně a obsáhle reagovaly, avšak stěžovatelka ve své argumentaci jejich závěry dostatečně nezohledňuje. Proto nemohou být úspěšné blanketní odkazy stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká eventuálního rozporu soukromoprávního jednání s dobrými mravy a z toho plynoucí neplatnosti takového jednání. Obecné soudy v napadených rozhodnutích obsáhle popsaly okolnosti, za nichž byla zástavní smlouva sjednána a ani podle Ústavního soudu z ničeho nevyplývá, že by byla uzavřena za jakkoliv nemravných okolností. Opak nemůže plynout ani z tvrzení stěžovatelky, že zástavní smlouvu za ni uzavřel člen jejího tehdejšího představenstva, kterého stěžovatelka setrvale označuje jako bílého koně. S touto její argumentací se obecné soudy opět obsáhle vyrovnaly. 9. Ve stěžovatelčině věci nejsou přítomny tzv. opomenuté důkazy. Obecné soudy velmi podrobně specifikovaly důkazy vedoucí ke skutkovým a právním závěrům. Skutečnost, že stěžovatelka na základě vlastního hodnocení důkazů předkládá Ústavnímu