IV.ÚS 2176/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2176/18 ze dne 19. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Milana Hagana, zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 23 Cdo 5922/2017-163, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2017 č. j. 23 Co 227/2017-115 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. března 2017 č. j. 65 C 36/2016-72, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Heineken Česká republika, a. s., sídlem U Pivovaru 1, Krušovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, a dále že obecné soudy nerespektovaly princip právního státu normovaný v čl. 1 odst. 1 Ústavy a že porušily zásady spravedlnosti. 2. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatel podle § 31 písm. i) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen "ZRŘ"), domáhal zrušení rozhodčího nálezu ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. Rsp 283/09 a revizního rozhodčího nálezu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. Rsp 2130/10, vydaných Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) na náhradě nákladů řízení částku 10 890 Kč a také mu vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 800 Kč. Stěžovatel za důvod zrušení považoval rozhodnutí Generálního ředitelství cel (dále jen "GŘC") ze dne 29. 1. 2014 č. j. 6232/2014-900000-302 (dále jen "druhé rozhodnutí GŘC"), které nemohl uplatnit v rozhodčím řízení, obvodní soud však vyšel z toho, že zde existuje překážka věci rozhodnuté, protože stěžovatel se zrušení stejných rozhodčích nálezů ze stejného důvodu domáhal již v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 65 C 7/2014, v němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Skutečnost, že v původním řízení mělo být důvodem zrušení rozhodčích nálezů jiné rozhodnutí GŘC ze dne 24. 9. 2013 č. j. 31194-2/2013-900000-302 (dále jen "první rozhodnutí GŘC"), obvodní soud nepovažoval za podstatnou, přičemž zdůraznil, že stěžovateli byla v původním řízení existence prvně uvedeného rozhodnutí známa ještě před uplynutím koncentrační lhůty a rozhodnutím ve věci. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením napadeným ústavní stížností usnesení obvodního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud se zabýval otázkou totožnosti věci vzhledem k možné rozdílnosti předmětu řízení v obou věcech pro rozdílnost skutkových tvrzení, přičemž vyšel z toho, že stěžovatel v původním řízení doplnil svou žalobu konstatováním, že jediným a výlučným důvodem pro vydání předmětných rozhodčích nálezů byla existence dodatečných platebních výměrů, a protože ty byly v důsledku prvního a druhého rozhodnutí GŘC zrušeny, neexistuje důvod, proč byly tyto rozhodčí nálezy vydány. Dle městského soudu dané "doplnění" z obsahového hlediska představovalo změnu žaloby, neboť stěžovatel takto rozšířil skutkový děj, o který dosud svůj žalobní požadavek opíral, a to o tvrzení o existenci dodatečně vydaného druhého rozhodnutí GŘC. Pro zodpovězení otázky, zda jde o totožnou věc, mělo být rozhodující, jak bylo s doplněním skutkových tvrzení dále naloženo. Obvodní soud vzhledem k nesprávnému právnímu závěru, že i přes (případný) odlišný skutkový základ v původním a nynějším řízení jde o totožnou věc, opomenul se vypořádat s otázkou, zda došlo k doplnění skutkových tvrzení v předchozím řízení o tvrzení o existenci druhého rozhodnutí, a v kladném případě, zda se takový procesní úkon projevil v předmětu původního řízení. 4. Toto usnesení napadla vedlejší účastnice dovoláním, které Nejvyšší soud shora označeným usnesením shledal podle § 237 o. s. ř. přípustným, protože se městský soud odchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe představované rozsudkem ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 33 Odo 1310/2004, usneseními ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. 29 Cdo 1171/2014 a ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3450/2016, podle níž uvedení další relevantní skutečnosti není změnou žaloby, nýbrž jejím doplněním o žalobní tvrzení. O takovou situaci dle Nejvyššího soudu přitom šlo i v posuzované věci, neboť jak plyne z podání ze dne 7. 2. 2014, stěžovatel již v původním řízení doplnil svůj návrh konstatováním, že pokud byly všechny dodatečné platební výměry, které byly jediným důvodem pro vydání předmětných rozhodčích nálezů, zrušeny v důsledku prvního a druhého rozhodnutí GŘC, pak není ani důvod, pro který rozhodčí nálezy byly vydány. Stěžovatel tudíž svůj nárok na zrušení stejných rozhodčích nálezů opřel o tentýž skutkový děj jako v předešlém návrhu. Nejvyšší soud proto uzavřel věc tak, že městský soud řešil předestřenou otázku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dopustil se nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Protože dosavadní výsledky řízení umožňovaly o věci rozhodnout, Nejvyšší soud ve shodě s § 243d písm. b) o. s. ř. dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), změnil tak, že usnesení obvodního soudu o zastavení řízení, včetně dalších závislých výroků, potvrdil (a dále rozhodl o nákladech řízení). II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že mu obecné soudy znemožnily přístup ke spravedlnosti, když za překážku věci pravomocně rozhodnuté považovaly pouhé procesní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení rozhodčích nálezů pro opožděnost, které bylo vydáno v původním řízení. Návrh nyní posuzovaný měl mít jiný skutkový základ a nebyl opožděný, protože jej podal ve lhůtě stanovené v § 58 odst. 1 o. s. ř. Současně stěžovatel obecným soudům vytkl, že nerozhodly o jeho návrhu na spojení obou věcí podle § 112 o. s. ř. a že neprominuly zmeškání lhůty pro podání druhého návrhu. 6. Jde-li o první námitku, stěžovatel má za to, že nemeritorní rozhodnutí nemůže představovat překážku věci pravomocně rozhodnuté, přičemž se dovolává právní teorie i judikatury. Není přitom dle jeho názoru podstatné, že se zde tak stalo rozsudkem, a nikoliv "odmítajícím" usnesením, neboť § 43 odst. 2 o. s. ř. neumožňuje odmítnutí žaloby pro opožděnost. Navíc předmět obou řízení byl odlišný, protože v původním řízení sice informoval obvodní soud o existenci druhého rozhodnutí GŘC, ale žádný ze soudů toto rozhodnutí neučinil součástí předmětu řízení. Skutečnost, že v původním řízení toto rozhodnutí obecné soudy opomněly, ač představovalo zákonný důvod pro zrušení rozhodčích nálezů a zároveň klíčový důkaz v řízení, nemůže jít k jeho tíži. 7. Obecné soudy dle stěžovatele postupovaly překvapivým a přepjatě formalistickým způsobem, když v prvním řízení opomenuly druhé rozhodnutí GŘC a svévolně nespojily obě řízení, v důsledku čehož neprominuly zmeškání lhůty, a návrh z důvodu údajné opožděnosti zamítly, a současně když stávající řízení zastavily, ač klíčová skutková okolnost v podobě druhého rozhodnutí GŘC nebyla vůbec součástí předchozího řízení. V důsledku toho, že se věcně nezabývaly ani prvním, ani druhým návrhem, došlo k odepření spravedlnosti. Stěžovatel k tomu dodal, že městský soud v napadeném usnesení vyslovil názor, že v původním řízení došlo ke změně žaloby, a pakliže obecné soudy tuto změnu nepřipustily (resp. se jí nezabývaly), byl oprávněn návrh podat znovu, neboť by překážka věci rozhodnuté neexistovala. Dle stěžovatele se obecné soudy, jestliže řízení zastavily, zachovaly překvapivě a nespravedlivě, neboť postupoval jediným možným způsobem, jakým mohl ochránit své ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, když poté, co bylo vydáno druhé rozhodnutí GŘC, podal samostatný návrh s žádostí o prominutí zmeškání lhůty. 8. V souvislosti s námitkou, že obecné soudy pochybily, když obě řízení nespojily, stěžovatel uvedl, že tím zabránily věcnému projednání obou návrhů, navíc by takové spojení vedlo ke snížení nákladů řízení, neboť by se tím zabránilo vedení dvou paralelních řízení. Dále stěžovatel argumentoval tím, že v tomto řízení nemohl návrh objektivně podat ve lhůtě podle § 32 odst. 1 ZRŘ, a proto řádně a včas požádal o prominutí lhůty podle § 5