IV.ÚS 2177/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2177/13 ze dne 15. 10. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Elišky Silberové, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem na adrese Ostrava-Moravská Ostrava, Preslova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2012 č. j. 8 Co 298/2010-367 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2013 č. j. 28 Cdo 485/2013-386, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. července 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 171/2007 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 27. června 2007 proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky (nyní ČR-Státní pozemkový úřad), domáhala určení finančního objemu náhrady za nevydané pozemky v k. ú. Zábřeh nad Odrou. Ve věci opakovaně rozhodoval soud prvního stupně i soud odvolací včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1368/11). Naposledy bylo rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. května 2010 č. j. 23 C 171/2007-233 určeno, že finanční objem nároku stěžovatelky vůči žalovanému činí 408 827,25 Kč. Co do částky 392 735,25 byla žaloba zamítnuta, ohledně částky 145 593,70 Kč s příslušenstvím bylo řízení zastaveno a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 27 016 Kč a dále byl zavázán zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 1 250 Kč a na soudním poplatku z návrhu částku 1 000 Kč. Na základě odvolání podaného žalovaným Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. října 2012 č. j. 8 Co 298/2010-367, který byl napaden ústavní stížností, rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odstavci I. výroku ohledně částky 30 761,50 Kč potvrdil a ohledně částky 378 065,75 Kč změnil tak, že se žaloba stěžovatelky zamítá. Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 57 096 Kč, České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal a žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu neuložil. Rovněž rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že se "neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že by bylo v rozporu s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku) považovat pozemky za zemědělské, když na nich leží stavby a v době vyvlastnění sloužily ke stavebním účelům; jiný postup by naopak vedl k nerovnému přístupu k restituentům při vypořádání a uspokojování jejich nároku". Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci a z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. dubna 2013 č. j. 28 Cdo 485/2013-386, který je rovněž napaden ústavní stížností, dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změně výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé zamítl; dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas s právními závěry, které dovodily ve věci rozhodující soudy a namítala, že tyto soudy včetně Nejvyššího soudu neprovedly posouzení hmotněprávní otázky, zda z hlediska ustanovení § 14 odst. 1, 3 a 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších předpisů, je rozhodující určení pozemku pro stavbu v době jeho přechodu na stát či faktický způsob jeho užívání v době tohoto přechodu. Stěžovatelka na podporu své argumentace odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. června 2008 sp. zn. IV. ÚS 581/06 (N 101/49 SbNU 491) a ze dne 10. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 755/06 (N 219/51 SbNU 725). Za nespravedlivý pak stěžovatelka považuje i výrok o tom, že jako 83 leté důchodkyni jí bylo uloženo zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 57 096 Kč. Podle názoru stěžovatelky měly soudy, i když to výslovně nenavrhovala, se při rozhodování o nákladech řízení zabývat i ustanovením § 150 o. s. ř. a dále mělo být posouzeno, zda náklady vynaložené na právní zastoupení žalovaného, lze považovat za náklady vynaložené účelně vzhledem k tomu, že žalovaný měl své kvalifikované právníky znalé restituční problematiky. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, v posuzované věci neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které soudy v řízení vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností nedovodil, že by výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, spočíval na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud věc posoudil podle správného právního předpisu a aplikované právní předpisy vyložil správně. Podle názoru Nejvyššího soudu nešlo v daném případě ani o odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak to má na zřeteli novelizované ustanovení § 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom posoudil správnost výkladu ustanovení § 14 odst. 1, 3 a 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb., provedeného odvolacím soudem s ohledem na citované právní předpisy i s ohledem na právní závěry vycházející s judikatury soudů v souladu se závěry plynoucími z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 1368/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Co se týče části dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud neshledal splnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, neboť odvolací soud zde neřešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, ani právní otázku, která by dosud nebyla vůbec řešena dovolacím soudem, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudu nebo dovolacím soudem. V právních závěrech, které ve věci rozhodující soudy v napadených rozhodnutích učinily, neshledal Ústavní soud žádný náznak libovůle, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci ve věci rozhodujících soudů znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje. Ústavní soud se zabýval i ná