IV.ÚS 2177/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2177/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele ROZKVĚT, stavební bytové družstvo, sídlem Havlíčkova 4481/44, Jihlava, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. června 2022 č. j. 72 Co 39/2022-195 a III. výroku rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 12 C 163/2019-150, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Terezy Hermanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 12 C 163/2019, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2021 č. j. 12 C 163/2019-150 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 73 146 Kč s příslušenstvím (I. výrok), návrh stěžovatele na zaplacení částky 75 999,97 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení použil okresní soud § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), přičemž vyšel z toho, že účastníci měli ve věci částečný úspěch. 3. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 6. 2022 č. j. 72 Co 39/2022-195 rozsudek okresního soudu potvrdil (ve správném znění) v části, v níž uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 73 146 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ve II. výroku ohledně částky 72 744,97 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek okresního soudu tak, že vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli i tuto částku (II. výrok), ohledně zbývající částky 3 255 Kč s příslušenstvím potvrdil výrok okresního soudu o zamítnutí žaloby (III. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, když shledal důvod pro použití § 150 o. s. ř. (IV. výrok). 4. Proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2536/22 jako předčasná odmítnuta, neboť proti rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice dovolání, o němž nebylo Nejvyšším soudem v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto. 5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2023 č. j. 26 Cdo 3735/2022-231 dovolání jako nedůvodné zamítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem krajského soudu, který spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné v tom, že si vedlejší účastnice nemohla být jista důvodností požadavku stěžovatele, který ještě v letech 2019 a 2020 vedlejší účastnici předepisoval nájemné družstevní, žalobou se však domáhal vydání bezdůvodného obohacení odpovídající svou výší obvyklému nájemnému. Stěžovatel upozorňuje, že výzva k plnění podle § 142a o. s. ř. ze dne 12. 3. 2019 již obsahovala požadavek na zaplacení tržního nájemného, přičemž výše ve výzvě uplatněného nároku je totožná s nárokem uplatněným v žalobě. Obrana vedlejší účastnice tedy nespočívala v tom, že by nevěděla, jaký nárok stěžovatel a proč jej uplatňuje, ani v tom, že by si nebyla jistá, zda platby uhrazené v roce 2017 mohly pokrýt nájemné i za dlužné období, nýbrž v prosazování právního názoru, že jednak došlo k obnovení nájmu podle § 2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jednak že po skončení nájmu družstevního bytu (který byl uzavřen na dobu neurčitou) z důvodu vyloučení člena družstva z bytového družstva pro soustavné neplacení nájemného je neoprávněný uživatel tohoto bytu povinen platit pouze sjednané nájemné podle § 2295 občanského zákoníku, tj. ve výši, které vedlejší účastnice platila v době, kdy byla ještě členkou družstva. Tento právní názor vedlejší účastnice byl obecnými soudy odmítnut. Vedlejší účastnice, která byla po celou dobu soudního řízení zastoupena advokátem, věděla, jaký nárok a proč stěžovatel uplatňuje, a nic jí tedy nebránilo dluh kdykoliv splatit nebo jinak přivodit jeho zánik. Zvolila-li však vedlejší účastnice strategii aktivní obrany spočívající v prosazování odlišného právního posouzení uplatněného nároku, nelze takové jednání klást k tíži stěžovatele. Stěžovatel je proto přesvědčen, že krajský soud o použití § 150 o. s. ř. rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi věci, zejména nezkoumal důvody, kterými se vedlejší účastnice proti uplatněnému nároku bránila, ani neposuzoval výši nákladů řízení a nezjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka. Nadto se vedlejší účastnice podle stěžovatele dopustila zneužití práva, když přes existenci pravomocného rozsudku o vyklizení bytu tento byt užívá. Stěžovatel proto negativně vnímá, že krajský soud shledal u vedlejší účastnice důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání povinnosti platit náklady řízení úspěšnému účastníkovi sporu, který na rozdíl od vedlejší účastnice protiprávně nejednal. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný s výjimkou popsanou v bodu 8 níže. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Je-li ústavní stížností napadán výrok III rozsudku obvodního soudu, kterým okresní soud rozhodoval o nákladech řízení před okresním soudem jako soudem prvního stupně, Ústavní soud není k projednání příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno, resp. zde odklizeno rozhodnutím krajského soudu). Krajský soud totiž svým rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve věci samé a podle § 224 odst. 2 o. s. ř. sám rozhodoval výrokem IV svého rozsudku i o nákladech řízení před soudy obou stupňů, tedy i před okresním soudem jako soudem prvního stupně. Rozhoduje-li odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, je tím automaticky odklizen nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by to bylo třeba výslovně vyjadřovat ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 10. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností napadenými výroky rozsudku okresního soudu a krajského soudu nebylo rozhodováno ve věci samé, nýbrž o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Opakovaně již bylo v odkazovaných rozhodnutích řečeno, že povaha (jen procesní) soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe vůči těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše zdrženlivě. Ústavní soud se proto zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ús