IV.ÚS 2178/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2178/20 ze dne 29. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radima Merty, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem, sídlem Slavíčkova 827/la, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2020 č. j. 32 Cdo 3665/2019-194, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2019 č. j. 28 Co 187/2018-141 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 č. j. 244 C 46/2014-94, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Zbyňka Bílého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 odst. 1 a 2 Všeobecné deklarace lidských práv. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli jako žalovanému zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 237 138 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit vedlejšímu účastníkovi a státu náklady řízení (výroky II. a III.). Městský soud žalobě v celém rozsahu vyhověl, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání, z jejíhož obsahu je zřejmé, co bylo předmětem jednání dne 12. 3. 2014 a k jakému závěru strany dospěly. V odůvodnění dále uvedl, že stěžovatel tedy věděl, co je předmětem jednání a rovněž plně pochopil uzavřenou dohodu o narovnání, tj. že má vedlejšímu účastníkovi uhradit částku 237 138 Kč. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházejícího dospěl k závěru, že městský soud provedl důkazy, které jsou pro věc rozhodné a směřovaly ke správnému zjištění skutkového stavu a ztotožnil se s jeho závěrem, že pouze na základě předloženého příjmového pokladního dokladu č. P 114 stěžovatelem nelze jednoznačně určit, zda k plnění ve výši žalované částky skutečně došlo. 4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel v celém rozsahu dovoláním. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal. Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání, Nejvyšší soud uvedl, že v tomto rozsahu přípustné není [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Proto je v záhlaví uvedeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že k prokázání splnění závazku zaplacením v hotovosti zajistil doklad - prohlášení věřitele o přijetí plnění, a to pokladní doklad č. P 114 vystavený dne 12. 3. 2014 k přijetí částky 237 138 Kč. Stěžovatel uvádí, že s ohledem na to, že měl tento doklad vystavený vedlejším účastníkem, na jehož správnost spoléhal, neopatřoval další listiny či jiné důkazy k prokázání toho, že vedlejšímu účastníkovi na předmět sporu zaplatil. Stěžovatel tak byl v důkazní tísni. 6. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně k jeho tíži vyhodnotily důkazy provedené listinami, a to e-mailovou korespondencí, a dále výpověď svědka Miloše Dostála. Z těchto důkazů městský soud dovodil, že stěžovatel vedlejšímu účastníkovi dluží částku podle dohody ze dne 12. 3. 2014, přestože drží co do pravosti nezpochybněný doklad o úhradě v hotovosti na toto plnění. Soudy tak rozhody v rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi a zároveň v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 7. Jde-li o e-mailovou korespondenci, stěžovatel namítá, že nebyl proveden důkaz kompletní korespondencí, ale jejími výtažky, které z části založil do spisu sám stěžovatel. Z takto stěžovatelem laicky vedené komunikace předložené soudu navíc jen v částečné podobě, soudy dovodily skutečnost, která z ní nevyplývá, tj. že stěžovatel vedlejšímu účastníkovi nezaplatil. Soudy tak neurčité (s možným opačným výkladem) a neúplné e-mailové korespondenci k tíži stěžovatele přičetly zásadní důkazní váhu ke skutečnosti, kterou tvrdil vedlejší účastník. Soudy neměly privilegovat neurčitou a nekompletní korespondenci nad jednoznačným a pravým potvrzením o zaplacení. Uvedeným postupem došlo k porušení ústavně zakotvené zásady rovnosti účastníků soudního řízení v neprospěch stěžovatele. 8. Stěžovatel dále namítá, že městský soud odmítl provést jím navržené důkazy k vyvrácení pravdivosti výpovědi svědka Miloše Dostála, přestože k tomuto postupu nebyl zákonný důvod, když strany sporu mají ústavně zaručené právo na rovné postavení v řízení před soudy, které bylo takto stěžovateli upřeno. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na důkazní situaci, kdy se procesně bránil jednoznačnou a nezpochybněnou listinou napadanou vedlejším účastníkem, přičemž vedlejší účastník svoje tvrzení podpořil pouze nejednoznačnou a neúplnou e-mailovou korespondencí a výslechem svědka, jehož věrohodnost je sporná. 9. Stěžovatel dále namítá, že z odůvodnění napadených rozsudků není zřejmé, jak se soudy vypořádaly se zásadní procesní obranou stěžovatele, tj. s provedeným listinným důkazem, příjmovým pokladním dokladem předloženým stěžovatelem. Soudy neodůvodnily, co vyvodily z uvedeného listinného důkazu stěžovatele, nevysvětlily, jak se s důkazem vypořádaly a proč ho při rozhodování nezohlednily. Rozhodnutí soudů jsou tak nepřezkoumatelná, a tudíž v rozporu s právem na soudní ochranu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná]. 14. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně