IV.ÚS 2179/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2179/14 ze dne 17. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelů Miroslava Janečky a Jany Janečkové, právně zastoupené advokátem JUDr. Emilem Jančou, Sartoriova 60/12, Praha - Břevnov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 10. 2010 sp. zn. 18 C 69/98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. 36 Co 11/2011, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. 18 C 69/98, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. 36 Co 72/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. 28 Cdo 86/2014, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé současně navrhli odložení vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 10. 2010 sp. zn. 18 C 69/98 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. 36 Co 11/2011. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelé se proti žalovanému, tj. Jednota smíšené družstvo Praha - západ (dále jen "jednota") domáhali vydání bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná získat na základě plnění poskytnutého z neplatných nájemních smluv. V konečném znění žaloby požadovala žalobkyně zaplacení částky 1.945.593,- Kč a 343.336,- Kč s příslušenstvím a žalobce zaplacení částek 1.945.593,- Kč a 570.457,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelé uzavřeli s žalovaným dne 8. 2. 1991 smlouvy, jimiž získali do pronájmu za měsíční nájemné 50.000,- Kč prodejnu Jednoty č. 190 (nákupní středisko) a žalobkyně za měsíční nájemné 66.000,- Kč prodejnu Jednoty č. 192 (průmysl) a 195 (textil) v budově č. 929 v Řevnicích, se specifikovaným zařízením a vybavením, které je majetkem žalované. Na základě kontroly provedené příslušným správním orgánem byla žalované uložena pokuta 100.000,- Kč za porušení zákona č. 526/1990 Sb. o cenách. Důvodem byla především ta skutečnost, že žalovaná porušila povinnost vést cenovou evidenci v případech, kdy je cena regulována. Při zohlednění výsledku kontroly uzavřeli dne 12. 2. 1993 stěžovatelé s Jednotou nové smlouvy. Žalobce uzavřel s žalovanou Smlouvu o společném provozování obchodní činnosti č. 129 a č. 130, žalobkyně uzavřela s žalovanou Smlouvu o společném provozování obchodní činnosti č. 131, kterými si kromě provozoven pronajali i pozemky č. X1 a X2 v katastrálním území Řevnice. Za situace, kdy se stěžovatelé dostali do prodlení s placením nájemného a žalovaný z toho důvodu jim dal výpověď z nájmu, uzavřely strany sporu dne 27. 5. 1996 smlouvy o společném provozování obchodní činnosti č. 216 a 217. Součástí obou těchto smluv jsou i dohody o narovnání (uvedené v čl. XIII.), jimiž si smluvní strany sjednaly ukončení platnosti předchozích smluv o společném provozování obchodní činnosti ke dni 31. 5. 1996, a dohodly se, že ze smluv uzavřených v roce 1993 nemají a nebudou mít vůči sobě žádné pohledávky ani jiná oprávnění. K výše uvedenému schematickému zachycení vzájemných vztahů mezi žalobci a žalovanou stěžovatelé uvádí, že žádný z obecných soudů se při projednávání jejich žalobních návrhů až do vydání konečného rozhodnutí NS, tedy od roku 1998 do roku 2014, nezabýval základními žalobními tvrzeními žalobců uvedenými jak v samotné žalobě, tak v dalším průběhu řízení. Všechny soudní instance řešily pouze jednu otázku, a to platnost či neplatnost dohody o narovnání. Tato otázka přitom nebyla řešena komplexně, ale jen v rozsahu dovolacího důvodu vedlejšího účastníka, jak byl formulován v dovolacím řízení završeným rozsudkem NS ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 33 Odo 1089/2005. Všechna ostatní tvrzení soudy nižších stupňů zcela pominuly, byť k nim bylo provedeno dokazování, důkazy nebyly nikdy zhodnoceny a některé důkazy byly zcela pominuty. Soudy podle stěžovatelů zasáhly do jejich práva na soudní ochranu takovým způsobem a intenzitou, že se jedná o svévoli orgánů veřejné moci a odepření spravedlnosti. Stěžovatelé zcela odmítají závěr Městského soudu v Praze, který uvedl, že není pochyb o tom, že Nejvyšší soud posoudil otázku platnosti dohod o narovnání ze všech hledisek, které vyplynuly z dosavadního řízení a které byly obsahem spisového materiálu. Takové závěry stran platnosti dohody o narovnání považují stěžovatelé za zcela nedostatečné. V průběhu šestnácti let, co trvá předmětný spor, se žádný soud nezabýval zásadními tvrzeními a důkazy žaloby, zdůrazňujícími důvodnost žalobního návrhu, jež byly navíc důkazy prokázány a jež měly na posouzení důvodnosti žalobního návrhu nejméně stejný vliv, jako otázka platnosti dohody o narovnání, jež byla jako jediná samostatná a jako odděleně stojící v soudním řízení řešena a jež byla také součástí předchozího dovolacího přezkumu. Stěžovatelé mimo jiné poukazují na to, že vztahy mezi nimi a Jednotou se od samého počátku vyznačovaly jistou nerovností. Stěžovatelé byli léta zaměstnanci Jednoty v Nákupním středisku v Řevnicích a zabývali se prodejem. Jednota měla a má nemalý profesionální aparát, který posiluje její pozici. Stěžovatelé se dostali, byť na základě podepsaných smluv, kdy museli převzít zaměstnance a zboží značné hodnoty, do závislosti na Jednotě a nájemním vztahu k jejímu majetku. Stěžovatelé jako právní laici nevěděli, že do této závislé situace je dostala právě Jednota, a to také tím, že jim v nájemném účtovala částky mnohokráte překračující tehdy státem regulované nájemné. To nebylo stěžovatelům, byť tvořilo celkově částku řádu 5.000.000,- Kč, nikdy vráceno. Podle stěžovatelů je třeba na jejich vztahy s Jednotou nahlížet v intencích platné právní úpravy tak, že stěžovatelé vždy byli slabší smluvní stranou a náleží jim proto ochrana. Poté, co Jednota porušila povinnost mít souhlas obce s pronájmem nebytových prostor a byla jí ze strany finančního úřadu udělena pokuta, byla ve smlouvách uzavřených dne 12. 2. 1993 cena nájmu podřízena cenové regulaci. Rozdíl, o který novou regulovanou cenou Jednota přišla, nahradila protizákonným pronájmem pozemků. Rozpor se zákonem spatřují stěžovatelé v tom, že se předmětem nájmu staly pozemky zastavěné dotčenými budovami. Celý postup Jednoty ve věci lze hodnotit jako nemravný. Stěžovatelé byli zahnáni do existenční tísně, měli závazky ke svým zaměstnancům (odstupné), Jednota nebyla ochotna odkoupit mrazicí boxy, ani zboží a stěžovatelům tak nezbylo, než s Jednotou uzavřít v roce 1996 smlouvy o společném provozování obchodní činnosti. Ve své podstatě tak pod tlakem "vyměnili" svůj nárok na bezdůvodné obohacení za to, že se strany dohodly, že na jedné straně Nájemní smlouvy ze dne 12. 2. 1993 jsou platné, na straně druhé bude pokračovat nájemní vztah stěžovatelů k předmětným nemovitostem. Stěžovatelé v tísni, donuceni okolnostmi, podepsali smlouvu včetně čl. XIII. (dohoda o narovnání). Za podstatnou považují stěžovatelé tu skutečnost, že Jednota uzavřela se stěžovateli v letech 1991, 1993 a 1996 nájemní smlouvy, z nichž ani jedna nebyla opatřena předchozím souhlasem obce, čehož zákonným důsledkem je jejich absolutní neplatnost. Poté, co věc projednaly nižší soudy, bylo ve věci podáno žalobkyní dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 18 C 69/98 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2003 sp. zn. 36 Co 36/2003. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že tento se zabýval výlučně dovolacím důvodem vymezeným žalovanou ve směru konstatování nesprávného posouzení otázky platnosti dohod o narovnání. Nejvyšší soud shledal námitku Jednoty, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil platnost dohod o narovnání, opodstatněnou. Vzhledem k tomu, že otázka platnosti dohod o narovnání je podle Nejvyššího soudu pro posouzení věci určující, považoval jmenovaný soud další zkoumání napadeného rozhodnutí za nadbytečné. Na tomto místě poukazují stěžovatelé na to, že ani v řízení před Nejvyšším soudem nebyly nikterak řešeny otázky spojené s tvrzeními stěžovatelů. Navíc Nejvyšší soud nezkoumal neplatnost dohod z jiných důvodů tvrzených stěžovateli, které však nebyly do té doby obecnými soudy posouzeny. V souvislosti s uvedeným stěžovatelé odkazují na svá žalobní tvrzení vztahující se k absenci předchozího souhlasu obce k pronájmu nemovitostí, neurčitosti předmětu nájemních smluv ze dne 27. 5. 1996 a okolnostem jejich podpisu. Dále se obecné soudy podle stěžovatelů nevy