IV.ÚS 2179/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2179/23 ze dne 21. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Strejce, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. června 2023 č. j. 2 As 218/2022-52 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2022 č. j. 77 A 60/2021-79, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, Miroslava Ponči a Pravoslavy Kasíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Městského úřadu Nýřany (dále jen "městský úřad") ze dne 14. 2. 2020 č. j. OV-Mrá/5388/2020 byla vedlejším účastníkům Miroslavu Pončovi a Pravoslavě Kasíkové podle § 129 odst. 3 a § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), ve znění pozdějších předpisů, dodatečně povolena stavba rekreační chaty X na pozemku p. č. st. Y v katastrálním území K. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které první vedlejší účastník (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 10. 3. 2021 č. j. PK-DSH/2460/21 zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. 3. Stěžovatel se správní žalobou domáhal vyslovení nicotnosti rozhodnutí krajského úřadu podle § 76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Tvrdil, že odbor dopravy a silničního hospodářství nebyl věcně příslušným správním orgánem, neboť není obecným stavebním úřadem podle § 13 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, nýbrž stavebním úřadem speciálním podle § 15 odst. 1 písm. c) téhož zákona (mohl by rozhodovat pouze tehdy, kdyby stavba byla pozemní komunikací), nynější řízení však zvláštním stavebním předpisům nepodléhá. Věcně příslušným k přezkoumání rozhodnutí městského úřadu byl podle stěžovatele odbor regionálního rozvoje krajského úřadu. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Krajský soud uvedl, že s výjimkou vyloučených úředních osob se vedoucímu správního orgánu neklade žádná formální zábrana, aby prováděním úkonů správního orgánu v řízení pověřil kteroukoli úřední osobu, byť materiálně je takový postup komplikován tím, že musí jít o osobu, která bude znalá příslušné problematiky. Současně krajský soud poukázal na závěry komentářové literatury a na závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 16. 6. 2013 sp. zn. 88/2013/VOP/IK s tím, že postup podle § 131 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), bude namístě pouze tehdy, jsou-li vyloučeny všechny úřední osoby, které jsou podle zákona způsobilé věc projednat, respektive kdy nebude možno za vyloučenou úřední osobu určit jinou úřední osobu. Krajský soud uvedl, že usnesení ředitele krajského úřadu o určení oprávněné úřední osoby ze dne 30. 9. 2015 je vybudováno na nových skutkových zjištěních, jimiž soud při formulaci svého dřívějšího závazného právního názoru nedisponoval, a sice konkrétně na zjištění týkající se reálnosti určení jiné oprávněné úřední osoby ze zaměstnanců zařazených do krajského úřadu, byť do jiného jeho odboru. Krajský soud naznal, že obor působnosti odboru dopravy a silničního hospodářství krajského úřadu je rozhodované věci poměrně blízký, neboť mimo jiné je i speciálním stavebním úřadem podle § 15 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že ve věci rozhodoval věcně i místně příslušný správní orgán - obecný stavební úřad; nepřisvědčil tedy argumentaci stěžovatele, že celé řízení bylo vedeno nesprávným odborem, ani že došlo k porušení pravidel o příslušnosti stavebních úřadů. Nejvyšší správní soud vyšel ze skutečnosti, že pověřená úřední osoba Mgr. Veronika Kotasová byla úřednicí krajského úřadu (tvořila tedy součást odborného personálního aparátu tohoto správního orgánu), který je (jakožto celek) podle stavebního zákona věcně a místně příslušný pro rozhodnutí v dané věci. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že tato úřednice byla k vedení správního řízení v souladu se zákonem řádně pověřena vedoucím správního orgánu, stalo se tak navíc na základě zcela objektivního důvodu, jímž bylo vyloučení všech úředních osob odboru regionálního rozvoje, a to kvůli vyloučení jejich vedoucího. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zařazení této úřednice do konkrétního odboru krajského úřadu nemá s věcnou příslušností daného správního orgánu nic společného; jedná se toliko o projev jeho vnitřní organizace. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svém názoru, že rozhodnutí krajského úřadu o odvolání je nicotné, neboť ve věci rozhodoval namísto obecného stavebního úřadu stavební úřad speciální, k tomu odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2005 č. j. 15 Ca 92/2005-44, který shledal nicotnost správního rozhodnutí z důvodu, že místo speciálního stavebního úřadu ve věci rozhodoval stavební úřad obecný. Tuto námitku uvedl stěžovatel již v kasační stížnosti, nezabýval-li se jí Nejvyšší správní soud, stejně tak jako odkazem stěžovatele na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, zatížil své rozhodování porušením práv stěžovatele na řádné odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že orgánem příslušným k rozhodnutí je celý krajský úřad, a trvá na tom, že odbor regionálního rozvoje vykonává agendu obecného stavebního úřadu, zatímco odbor dopravy a silničního hospodářství agendu speciálního stavebního úřadu. V dané věci byla určena oprávněnou úřední osobou Mgr. Veronika Kotasová, rozhodnutí krajského úřadu ze dne 10. 3. 2021 je však podepsáno vedoucím odboru dopravy Mgr. Dušanem Pakandlem. Stěžovatel dále namítá, že možnost určovat úřední osoby libovolně mimo vnitřní předpisy by založila reálnou možnost osob v čele úřadu ovlivňovat rozhodování úřadu tím, že určí "vhodnou" úřední osobu. Pominul-li Nejvyšší správní soud tuto argumentaci stěžovatele a nevyzval krajský úřad k předložení vnitřních předpisů, podle kterých je určeno zařazení úředních osob a rozdělení jednotlivých odborů, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Ústavní soud na tomto místě současně konstatuje, že stěžovatel poté, co byl dne 15. 8. 2023 vyrozuměn o tom, že jeho věci byla přidělena spisová značka IV. ÚS 2179/23 a že soudkyní zpravodajkou byla ustanovena soudkyně Veronika Křesťanová, podal žádost o zjednání nápravy ve věci určení soudce zpravodaje a senátu příslušného k rozhodnutí o podané ústavní stížnosti, neboť se domnívá, že rozhodnutím předsedy Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2023 č. Org. 56/23 došlo k zásahu do systému přidělování věcí soudcům Ústavního soudu. O této námitce stěžovatele již bylo rozhodnuto usnesením ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2590/23, kterým Ústavní soud odmítl argumentačně shodně odůvodněnou ústavní stížnost stěžovatele proti (mimo jiné) rozhodnutí předsedy Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2023 č. Org. 56/23 s odůvodněním, že tímto rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce, neboť rozvrh práce byl vydán zákonem předvídaným postupem (v souladu se zákonem a s pravidly stanovenými plénem Ústavního soudu), jeho použitím nenastal jiný zásah do práv stěžovatele a věc byla soudkyni zpravodajce Veronice Křesťanové řádně přidělena. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní p