IV.ÚS 218/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 218/21 ze dne 23. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rotha, zastoupeného Mgr. Tomášem Kotrysem, advokátem, sídlem Vrahovická 2526/7, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2020 č. j. 25 Cdo 2919/2020-524 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. března 2020 č. j. 58 Co 210/2019-428, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Mgr. Radka Vondráčka, advokáta, sídlem Masarykovo náměstí 128/3, Kroměříž, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž namítá také porušení čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 5. 2019 č. j. 18 C 311/2016-396 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 8 217 321 Kč spolu s pravidelnou měsíční částkou 28 812 Kč od 1. 12. 2016 do zaplacení, částky 243 667,20 Kč a částky 202 550 Kč (výrok I), a uložil stěžovateli uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 344 800 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II). Předmětem řízení byl žalobní návrh, kterým se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi reparace majetkové újmy způsobené při výkonu advokacie. Vedlejší účastník zastupoval stěžovatele ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 270/2011, ve které byl vydán dne 17. 2. 2012 rozsudek, proti němuž měl podat podle pokynů žalobce odvolání. Odvolání také sepsal, avšak prostřednictvím e-mailu zaslal na chybnou adresu soudu, v důsledku čehož toto odvolání k soudu nedorazilo a předmětný rozsudek č. j. 16 C 270/2011-312 nabyl dne 4. 4. 2012 právní moci. O této skutečnosti se stěžovatel dozvěděl z výzvy učiněné právní zástupkyní protistrany ze dne 3. 5. 2012, kterou převzal dne 7. 5. 2012. Předmětným rozsudkem byla zamítnuta žaloba o reparaci škod způsobených újmou na zdraví, jíž se stěžovatel domáhal po dvou žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 6 488 661 Kč spolu s pravidelnou měsíční částkou 28 812 Kč od 1. 12. 2011, a dále byl žalobce zavázán zaplatit prvému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 243 667 Kč a druhému žalovanému částku 202 550 Kč. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I, ve výroku II změnil tak, že stěžovatel je povinen uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 195 040 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II) a stěžovateli uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 97 520 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III). Krajský soud potvrdil jako správný závěr okresního soudu, že uplynula promlčecí doba pro podání žaloby a vznesl-li vedlejší účastník námitku promlčení, učinil tak důvodně. Rovněž tak přisvědčil okresnímu soudu, který odmítl argument stěžovatele, že vedlejší účastník jednal v rozporu s dobrými mravy. Pro takový závěr nesvědčí žádná zjištěná skutečnost, zvláště s přihlédnutím k tomu, že domníval-li by se chybně stěžovatel, že došlo ke stavení doby promlčení, neuplatnil svůj nárok včas. Krajský soud také uvedl, že neshledal důvody pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 4. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že táže-li se stěžovatel (jako dovolatel) výslovně, zda bylo jeho právo promlčeno či nikoliv, ptá se na posouzení konkrétní skutečnosti významné pro daný spor, nikoliv na sporný výklad právní otázky splňující předpoklady vyžadované § 237 o. s. ř. Výtky stěžovatele, směřující k posouzení korektivu dobrých mravů, shledal s odkazem na svou předchozí judikaturu taktéž za nedůvodné. Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že k uplynutí promlčecí doby by došlo i při zohlednění předchozího soudního řízení, jsou zjevně bezpředmětné výhrady stěžovatele proti konstatování, že jím nedošlo ke stavení promlčecí doby, jež je nadto taktéž v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel zejména uvedl, že obecné soudy odmítly řešit a rozhodnout podstatnou otázku pro řízení jako takové, neboť vyřešení otázky promlčení nebo nepromlčení práva stěžovatele je klíčové. Podle stěžovatele měly obecné soudy nejprve rozhodnout otázku, zdali v důsledku chybného úředního postupu soudů ke stavení či přetržení promlčecí doby došlo, a pak se věnovat otázce, zda tato skutečnost má vliv na další okolnosti, v tomto případě na to, byla-li žaloba podána včas nebo nikoli. Stěžovatel se v soudním řízení domáhal též určení, že námitka promlčení, vznesená vedlejším účastníkem, je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel namítá, že soudy nevzaly v úvahu poměry stěžovatele a jeho zdravotní stav, který mu neumožňoval v průběhu promlčecí doby řádně ve sporu pokračovat. Vznesení námitky promlčení pak znemožnilo stěžovateli domáhat se svého nároku a soudní ochrany v situaci, kdy tuto situaci stěžovatel nezavinil. 6. Stěžovatel také brojí proti závěrům obecných soudů, že nebylo vyhověno jeho návrhu na moderaci nákladů řízení (aplikací § 150 o. s. ř.). Stěžovatel má za to, že při rozhodování soudů při rozhodování o nákladech řízení šlo ani ne tak o uplatnění práva spravedlivým způsobem, ale spíše o akt libovůle, motivovanou snahou odradit stěžovatele od domáhání se svých práv zákonným způsobem u obecných soudů. Rozhodnutí soudů o povinnosti stěžovatele uhradit vedlejšímu účastníkovi částku převyšující 250 000 Kč je rozhodnutí, které má na stěžovatele likvidační dopad. Stěžovatel nemá finanční prostředky ani na obživu a řádnou léčbu. Uvedenou částku není schopen uhradit. Bude-li vedlejší účastník pohledávku vymáhat exekučně, přijde stěžovatel doslova o všechno, včetně bydlení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených práv