IV.ÚS 2180/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2180/19 ze dne 3. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Simony Poliakové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hrozou, advokátem, sídlem Balbínova 223/5, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018 č. j. 28 Co 61/2018-112, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) Karolíny Kuvikové a b) Martina Šorfa, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny došlo ke zneužití vlastnického práva vedlejších účastníků na újmu jejích práv a v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, rovnost účastníků soudního řízení a její právo na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 11. 2017 č. j. 18 C 44/2017-59 byl zamítnut návrh vedlejších účastníků (jako žalobců), aby stěžovatelce (jako žalované) byla uložena povinnost vyklidit dva konkrétní pozemky v katastrálním území P. a budovu č. p. X, která je součástí prvního pozemku, a vedlejším účastníkům bylo uloženo zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v částce 6 534 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že nedošlo k řádnému doručení výpovědi nájmu ze dne 21. 4. 2017, byla-li tato doručována stěžovatelce na adresu jejího trvalého bydliště, a nikoliv na adresu pronajatých nemovitostí, kde se zdržuje a doručované písemnosti přebírá. 4. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna do 2 měsíců předmětné nemovitosti vyklidit a že je dále povinna nahradit vedlejším účastníkům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 13 100 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 10 400 Kč. Krajský soud shrnul, že výpověď nájmu byla doručována prostřednictvím České pošty, s. p., na adresu, která byla jako doručovací sjednána v nájemní smlouvě, daná písemnost byla uložena na poště dne 25. 4. 2017, stěžovatelce bylo její uložení oznámeno, a poté, co si ji nevyzvedla, byla zásilka vrácena odesílateli. Krajský soud doplnil dokazování dopisem ze dne 30. 10. 2017, který stěžovatelka zaslala Městskému soudu v Praze jako insolvenčnímu soudu a v němž jako doručovací adresu uvedla adresu svého trvalého bydliště s tím, že tam má zajištěno přebírání pošty. Následně vyvodil, že výpověď z nájmu se tímto způsobem dostala do sféry dispozice stěžovatelky, tj. došla jí, a uzavřel, že žaloba je po právu, neboť stěžovatelka užívá nemovitosti bez právního důvodu a je povinna je vyklidit. 5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2019 č. j. 26 Cdo 4082/2018-197 podle § 243 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není přípustné podle § 237 o. s. ř., a jde-li o náklady řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelčina argumentace 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud a krajský soud své závěry dostatečně neodůvodnily, že nezkoumaly okolnosti doručení zásilky s výpovědí, ač na ně v řízení upozorňovala, konkrétně pak na to, že kvůli obtěžování některými věřiteli uvedla v insolvenčním řízení jako doručovací adresu svého trvalého bydliště, že stav insolvenčního řízení sledovala a v případě, že jí byla zasílána nějaká zásilka, požádala poštu o doručení na aktuální adresu, ovšem na zásilku obsahující výpověď nájmu nebyla nikým upozorněna, přičemž vedlejší účastníci na výslovný dotaz jejího právního zástupce zaslání výpovědi popřeli. 7. Krajský soud dle stěžovatelky tedy konkrétně nezkoumal, zda se s výpovědí mohla seznámit a zda jí mohla být předána jinak. V této souvislosti zdůraznila, že vedlejší účastníci prokazatelně věděli, kde se fakticky zdržuje, neboť sami bydlí nedaleko, probíhala mezi nimi jednání, jedno z nich dne 6. 6. 2017, vedlejší účastníci věděli, že výpověď nebyla doručena, ovšem její odeslání, jak již bylo zmíněno, popřeli. Přitom jí mohli výpověď kdykoliv předat, účelově však čekali na uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby na neplatnost výpovědi, neboť prý věděli, že důvody výpovědi nemohou obstát. Současně upozorňuje, že změnou bydliště vědomě nesledovala zmaření dojití zásilky, a namítá, že krajský soud neodůvodnil, proč neaplikoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 sp. zn. 33 Cdo 1777/2013 a ze dne 1. 12. 2010 sp. zn. 23 Cdo 2926/2009. 8. Jde-li o rozhodnutí o nákladech řízení, stěžovatelka tvrdí, že jejich náhrada neměla být vedlejším účastníkům přiznána, neboť tito nezaslali výzvu k plnění podle § 142a odst. 1 o. s. ř. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející (i po něm následující) z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, jak krajský a potažmo Nejvyšší soud posoudily otázku doručení výpovědi nájmu ze dne 21. 4. 2017, jež byla stěžovatelce dána vedlejšími účastníky, přičemž namítá, že se dané právní jednání nedostalo do tzv. sféry její dispozice, resp. že tuto otázku krajský soud nezkoumal, a nezabýval se ani její argumentací konkrétními judikáty Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na údajně nepoctivé jednání vedlejších účastníků. 12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však plyne, že se krajský soud touto otázkou zabýval, přičemž pečlivě a podrobně odůvodnil, proč na rozdíl od stěžovatelčina názoru, resp. názoru okresního soudu, považoval výpověď za doručenou, tedy že vedlejší účastníci příslušnou poštovní zásilku zaslali na adresu označenou v nájemní smlouvě jako doručovací, přičemž stěžovatelka na této adrese běžně přebírala soudní písemnosti; poukazuje-li stěžovatelka na to, že v případě těchto písemností sledovala insolvenční rejstřík, takže věděla, že jí bude doručováno, Ústavní soud připomíná další závěr krajského soudu, že podání výpovědi bylo vedlejšími účastníky avizováno, nicméně za nepřiléhavou nelze považovat ani úvahu tohoto soudu, že stěžovatelka si jistě zvážila, zda na doručovací adrese bude schopna písemnosti přebírat, případně si ji mohla změnit, pokud to pro ni bylo problematické. 13. Tyto úvahy na základě stěž