IV.ÚS 2182/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2182/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem, sídlem Družstevní 1395/8, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2021 č. j. 11 Tvo 7/2021-35975 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2021 č. j. 6 To 28/2020-35912, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V návaznosti na to požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci vedené proti obviněnému P. J. a spol. bylo rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 11. 2019 sp. zn. 45 T 3/2016 rozhodnuto mimo jiné tak, že se podle § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zabírá částka ve výši 5 835 567 EUR na účtu stěžovatelky č. XXX vedeném u LBBW Bank, a částka 50 021 020 Kč na účtu stěžovatelky č. XXY, vedeném u LBBW Bank, neboť šlo o výnosy z trestné činnosti. 3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka jako zúčastněná osoba odvolání, v němž požádala o zrušení zajištění daných finančních prostředků. Tento návrh (i návrhy dalších zúčastněných osob) Vrchní soud v Praze v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 79f odst. 2, odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 4. Stížnost stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu (vedle stížností dalších zúčastněných osob) Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že dospěl-li vrchní soud k závěru, že v souladu s dosavadními zjištěními, jež byla učiněna v trestním řízení a shrnuta v dosud nepravomocném rozsudku městského soudu, existuje i nadále důvodné podezření, že zajištěné peněžní prostředky pocházejí z trestné činnosti, jež v obecné rovině podle závěrů rozsudku městského soudu spočívá zejména v podvodném odčerpávání peněžních prostředků ve výši 1 373 000 000 Kč ke škodě poškozeného Y, následné nezákonné legalizaci souvisejících majetkových dispozic zastírajících jejich skutečný účel, případně původ peněžních prostředků, a u členů představenstva Y v nesplnění funkčních povinností v úvěrovém procesu vedoucích ke vzniku extrémně vysoké škody na úkor poškozeného, nelze tomuto postupu vytknout žádného pochybení. 5. K námitce o trvání omezení spočívajícího v zajištění Nejvyšší soud poukázal na konkrétní okolnosti dané trestní věci. Zdůraznil, že trestní řízení, v němž k předmětnému zajištění došlo, je objektivně komplikováno zejména skutkovou složitostí dané věci, jejím značným rozsahem, včetně přítomnosti mezinárodního prvku, jakož i sofistikovaností dané trestné činnosti, do níž byl zapojen větší počet (fyzických i právnických) osob. Nejvyšší soud podotkl, že za těchto okolností, stejně jako za situace, kdy se trestní řízení po vynesení nepravomocného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v současné době nachází již v odvolacím řízení, a s ohledem na důvodné podezření, jež je založeno na relevantních poznatcích, nemůže považovat délku trvání zajištění v rozsahu sedmi až osmi let za a priori nepřiměřenou, neboť ačkoli tato délka nepochybně zvyšuje intenzitu zásahu do práv zúčastněných osob, nejde o délku natolik excesivní, že by byla fakticky neodůvodnitelná. Dodal, že právě výše uvedené okolnosti projednávaného případu jsou tím faktorem, který jej odlišují od stěžovatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (pozn. N 62/52 SbNU 609, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud shledal nepřiměřenost délky trvání zajištění z toho důvodu, že trestní řízení zůstalo i po šesti letech toliko ve fázi přípravného řízení, přičemž k průtahům v dané věci došlo zčásti i činností veřejné obžaloby a celková doba řízení tak byla v dané době nepředvídatelná. 6. Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal i na aktuální mimořádnou situaci týkající se bezprecedentní celosvětové pandemie onemocnění SARS-CoV-2, jež se mimo jiné promítla právě i do délky odvolacího řízení, a to s ohledem na nutnost minimalizovat nebezpečí nekontrolovaného šíření onemocnění SARS-CoV-2, které mohlo vážně ohrozit život a zdraví vysokého množství osob představujících jednotlivé subjekty daného trestního řízení či osoby na tomto řízení zúčastněné. I tato skutečnost, která mimořádným způsobem zkomplikovala rozhodovací činnost obecných soudů na celostátní úrovni, se totiž, ve spojení s rozsahem a složitostí daného případu, projevila v případné prodlevě, jež nastala při rozhodování vrchního soudu nejen o žádosti stěžovatelky na zrušení zajištění peněžních prostředků, ale zejména o podaných odvoláních. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka po rekapitulaci dosavadního průběhu předmětného trestního řízení namítá zásah do svých ústavně zaručených práv spočívající v údajně nedostatečném odůvodnění nezbytnosti a potřebnosti trvání zajištění jejích finančních prostředků obecnými soudy a rovněž v nepřiměřenosti délky samotného zajištění. Poukazuje na to, že trvání zajištění musí být nezbytné a potřebné, musí být zdůvodněno a podloženo, a že nároky na přezkum odůvodnění a trvání zajištění se plynutím času zpřísňují, přezkum musí být důkladnější - zejména trvá-li zajištění již více než osm let, jako v posuzované věci. Současně se soud musí s argumenty, které jsou pro posouzení zajištění relevantní, vypořádat, a alespoň na ně stručně reagovat. Uvedeným podmínkám však podle stěžovatelky obecné soudy nedostály, neboť jejich odůvodnění jsou obecná, nikoliv individualizovaná - reagující na důvody a důkazy, o které žádost o zrušení zajištění opírá, a které dále v ústavní stížnosti rozvádí. Příslušné soudy podle stěžovatelky de facto přezkum trvání zajištění odložily na dobu, kdy bude rozhodnuto o odvolání ve věci samé. Dále stěžovatelka namítá, že existence nepravomocného rozsudku o zabrání zajištěných věcí není sama o sobě dostatečným důvodem pro trvání zajištění či důvodem bránícím přezkumu jeho trvání. Je naopak přesvědčena, že z příslušné právní úpravy vyplývá, že osoba, jejíž věci byly zajištěny, je oprávněna žádat zrušení zajištění kdykoliv v průběhu řízení, tedy i ve fázi odvolacího řízení, a je povinností soudů se takovou žádostí náležitě zabývat. Závěr Nejvyššího soudu, že se nemohl částí námitek (zejména hodnocením správnosti skutkových závěrů nalézacího soudu) zabývat, stěžovatelka odmítá s tím, že takový postup by vedl k popření práva na soudní přezkum zajištění. Zdůrazňuje, že soudy musí vždy posoudit, zda mohl být spáchán trestný čin a zda zajištěná věc může představovat nástroj nebo výnos z trestné činnosti. 8. K nepřiměřenosti délky trvání zajištění (přes osm let) stěžovatelka namítá, že s její argumentací se obecné soudy nevypořádaly a pouze konstatovaly, že je délka trvání zajištění přiměřená a zajištění má trvat i nadále. Připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu je nutné přiměřenost délky trvání zajištění zkoumat vždy, že zajištění nemůže trvat libovolně dlouho, a že nepřiměřené délka zajištění představuje zásah do základního práva vlastnit majetek. Odkázala přitom na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se zajištění, podle které je třeba zohlednit, jakou relevanci mají argumenty podporující trvání zajištění, tedy zdali jsou tyto argumenty vymezené na počátku trestního řízení podporovány vývojem a směřováním celé trestní kauzy, a přihlédnout je nutné i k tomu, jak intenzivní zásah zajištění pro dotčeného individuálně představuje [např. nálezy ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17 (N 46/88 SbNU 623), ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2952/16 (N 178/86 SbNU 831), ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609) aj.]. Rovněž poukázala na nález ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2713/18, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru o nepřiměřenosti délky trvání zajištění i ve zjevně značně komplikovaném právním případu, když délka trvá