IV.ÚS 2183/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2183/13 ze dne 21. 1. 2015 N 10/76 SbNU 147 Odškodnění státem za nemajetkovou újmu vzniklou během komunistického režimu; vázanost Ústavního soudu stanoviskem pléna z hlediska intertemporálních účinků   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Sládečka a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 21. ledna 2015 sp. zn. IV. ÚS 2183/13 ve věci ústavní stížnosti Milana Berana, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013 č. j. 30 Cdo 1663/2012-35, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2012 č. j. 13 Co 588/2011-26 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2011 č. j. 22 C 21/2011-16, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě o náhradu nemajetkové újmy za nezákonné omezení osobní svobody v době komunistického režimu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2011 č. j. 22 C 21/2011-16, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2012 č. j. 13 Co 588/2011-26 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013 č. j. 30 Cdo 1663/2012-35 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Projednávanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých práv garantovaných čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušen měl být také čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, byl stěžovatel dne 30. 8. 1983 vzat do vyšetřovací vazby, kde byl zadržován až do 28. 7. 1987. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 23/88 ze dne 17. 4. 1998 byl zproštěn obžaloby. Usnesením Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 0 Nt 1358/2010 ze dne 1. 9. 2010 byla vyslovena stěžovatelova účast na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Dne 29. 9. 2010 stěžovatel požádal Ministerstvo spravedlnosti o dodatečné odškodnění a zadostiučinění. Tomu ministerstvo částečně vyhovělo, odmítlo však vyplatit náhradu nemateriální újmy. Stěžovatel se proto obrátil na soud. Nalézací soud žalobu zamítl, neboť stěžovatelův nárok neměl oporu v právním předpise a na případ nebylo lze ani přímo aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil, dovolání Nejvyšší soud odmítl. 3. Nejvyšší soud odkázal na svá předchozí rozhodnutí ve věci, v nichž konstatoval, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992, neboť teprve od tohoto data se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou. Nejvyšší soud dále uvedl, že se neztotožňuje s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 23. 5. 2012 (N 111/65 SbNU 497) a s ohledem na argumentaci Nejvyšším soudem předestřenou se jím necítí být vázán ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. 4. Stěžovatel proto podal ústavní stížnost, podle níž sporná otázka spočívá v tom, zda osoba nevinně vězněná přede dnem 18. 3. 1992 má nárok na náhradu nemateriální újmy. Stěžovatel k tomu odkazuje na již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11, podle něhož jestliže dosavadní právní úprava umožňovala nahrazovat toliko škodu hmotnou, bylo povinností soudů přednostně aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva právo na nemateriální újmu zakotvuje. Stran účinnosti Úmluvy přitom nemá být určující, kdy byl poškozený osobní svobody zbaven, nýbrž kdy dosáhl zproštění obžaloby, resp. vydání rozhodnutí o úplné rehabilitaci. Ke stejným závěrům došel Ústavní soud také v dalších nálezech a právo na zadostiučinění v obdobných případech několikrát přiznal též Městský soud v Praze. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho nárok nebyl promlčen. 5. Dne 29. 11. 2013 stěžovatel doplnil ústavní stížnost o odkaz na právní závěry učiněné v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 500/13 ze dne 5. 11. 2013 (N 180/71 SbNU 163). II. Průběh řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 7 . Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti konstatovalo, že závěry obecných soudů byly podpořeny stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 [(ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), dále také jen "stanovisko"], a navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. 8. Městský soud v Praze uvedl, že sice v napadeném rozsudku neshledává porušení stěžovatelových práv chráněných Ústavou nebo Listinou, je si nicméně vědom vydání výše citovaného stanoviska, stejně jako nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014 (N 233/75 SbNU 597). Jelikož se názory Ústavního soudu vyvinuly jiným směrem, než jak uvažoval Městský soud v Praze v napadeném rozsudku, ponechává rozhodnutí o ústavní stížnosti na uvážení Ústavního soudu. 9. Nejvyšší soud podotkl, že se v důsledku stanoviska pléna Ústavního soudu nachází v absurdní situaci, neboť Ústavní soud na jedné straně přisvědčil správnosti závěrů učiněných Nejvyšším soudem v napadeném usnesení, na straně druhé je však dočasně modifikoval z důvodu vlastní dočasně odchylné a nesprávné judikatury. Nejvyšší soud je tak žádán, aby svou zjevně správnou judikaturu přizpůsobil chybnému rozhodování Ústavního soudu. Nejvyšší soud dokáže pochopit judikaturní "ústřelek" Ústavního soudu, obtížně pochopitelné je však jeho "petrifikování s odkazem na očekávání poškozených, jež lze jen stěží považovat za legitimní, neboť nemá žádnou oporu v právním řádu". Nejvyšší soud dále připomněl výtky, které Ústavní soud vůči Nejvyššímu soudu směřoval ve svém prvním chybném nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11, podle něhož Nejvyšší soud v dané problematice tápal a právo ničil. 10. Nejvyšší soud je nicméně smířen s tím, že jeho správné a spravedlivé rozhodnutí bude zrušeno. V zájmu "neprohlubování absurdity celé situace" však na Ústavní soud apeluje, aby při posuzování obdobných nároků na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vzal v úvahu, že se jedná o nároky založené výhradně (nesprávnou) rozhodovací praxí Ústavního soudu, což by mělo být zohledněno při stanovení formy zadostiučinění. Podle Nejvyššího soudu by se tak poškozenému nemělo dostat odškodnění nad rámec konstatování porušení jeho práva s tím, že mu bude jako odpovídající kompenzace přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na to, že před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11 byly obdobné nároky poškozených zamítány. Při postupu v souladu s výrokem II stanoviska tedy hrozí vznik nerovnosti mezi těmi několika poškozenými, jejichž žalobám na zadostiučinění za nezákonné věznění bude vyhověno, a stovkami a možná tisíci poškozených, o jejichž nároku bylo rozhodováno ještě před přijetím nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11. Tuto nerovnost - "výrazně větší než mezi těmi několika osobami, jejichž nároky byly Ústavním soudem nesprávně posvěceny, a osobami, o jejichž nárocích dosud nebylo kladně rozhodnuto" - by Ústavní soud neměl podle Nejvyššího soudu ve své snaze o obnovení spravedlnosti opomenout. 11. V replice k obdrženým vyjádřením stěžovatel uvedl, že se na něj vztahuje výrok II stanoviska, ústavní stížnosti by proto mělo být vyhověno. Pokud jde o vyjádření Nejvyššího soudu, ten podle stěžovatele fakticky žádá, aby Ústavní soud [slovy nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2366/07 ze dne 26. 10. 2007 (N 171/47 SbNU 237)] šel cestou právního formalismu, ba až cynismu a stěžovatele sice fakticky uznal za politického vězně, avšak vzápětí mu toto postavení odňal. Nejvyšší soud tím navíc údajně popírá svůj vlastní rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11. 1. 2012 (schválený občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 8. 2. 2012 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), podle kterého nezákonnou vazbu nelze odčinit pouhým konstatováním porušení práva. Stěžovatel dále připomíná, že i v době před přijetím nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11 obecné soudy nárok na náhradu nemateriální újmy přiznávaly. 12. Polemiky o aplikovatelnosti čl. 5 Úmluvy jsou pak podle stěžovatele bezvýznamné, neboť v jeho věci došlo i k porušení práv garantovaných čl. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 89 odst. 2 Ústavy. Stěžovatel uzavírá, že jestliže soud vyslovil stěžovatelovu účast na soudní rehabilitaci dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., vzniklo mu právo i na náhradu nemateriální újmy. Tomu má odpovídat i judika