IV.ÚS 2183/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2183/20 ze dne 8. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace APTM, s. r. o., sídlem K Pasekám 1553, Zlín, zastoupené Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou, sídlem Krhanická 988/7, Praha 4 - Kamýk, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 25 Cdo 2909/2018-798 v části, v níž bylo dovolání odmítnuto, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. února 2018 č. j. 22 Co 1659/2017-728 v části, v níž bylo rozhodnuto o částce přesahující 3 348 000 Kč, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. května 2017 č. j. 6 C 121/2011-559 v části, v níž bylo rozhodnuto o částce přesahující 3 348 000 Kč, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a obce Zdíkov, sídlem Zdíkov 215, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrdíc, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 24 197 000 Kč, která jí měla vzniknout tím, že stěžovatelka zakoupila pozemky určené k zastavění, které se však staly v průběhu přípravy a částečně realizace stavebního projektu nezastavitelnými, resp. z valné většiny nezastavitelnými v důsledku vydání územního opatření o stavební uzávěře a následně vydáním nového územního plánu. Tím byl podle stěžovatelky její stavební projekt znemožněn, a to i v té části, ke které disponovala souhlasem s provedením stavby a u níž už stavbu zahájila. Okresní soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2017 č. j. 6 C 121/2011-559 žalobu zamítl. V odůvodnění nejprve popsal osud stavebních projektů stěžovatelky a dále zmínil, že dne 24. 6. 2009 zastupitelstvo vedlejší účastnice schválilo zadání nové územně plánovací dokumentace. Dne 5. 1. 2010 vedlejší účastnice vydala územní opatření o stavební uzávěře jako opatření obecné povahy č. 1/2009, které však Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad") dne 13. 9. 2010 zrušil pro nezákonnost. Vedlejší účastnice pak vydala územní opatření o stavební uzávěře č. 1/2010 a dne 30. 3. 2011 schválila nový územní plán. Okresní soud uvedl, že tyto stavební uzávěry způsobily, že stěžovatelka nemohla v katastrálním území Masákova Lhota cokoli stavět. Do první uzávěry (č. 1/2009) existovala možnost alespoň nějaké zástavby, po druhé uzávěře (č. 1/2010) však již projekty stěžovatelky nebylo možno vůbec realizovat. Stavební uzávěru vydává obec v přenesené působnosti. Za škodu způsobenou v přenesené působnosti odpovídá stát podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Dle okresního soudu tak nebyla vedlejší účastnice (obec) věcně pasivně legitimovaná, a žalobu proto zamítl. 3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soud potvrdil rozsudkem ze dne 6. 2. 2018 č. j. 22 Co 1659/2017-728. Na rozdíl od okresního soudu neshledal nedostatek pasivní legitimace vedlejší účastnice. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu v době svého rozhodnutí (§ 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "o. s. ř."). V tu dobu již nebyla účinná územní opatření o stavební uzávěře (stavební uzávěra č. 1/2009 byla rozhodnutím krajského úřadu zrušena a stavební uzávěra č. 1/2010 platila do přijetí územního plánu ze dne 30. 3. 2011). Stavební uzávěry tak ke dni rozhodování krajského soudu nevyvolávaly právní účinky. Krajský soud však poukázal na § 102 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "stavební zákon", není-li zmíněno jiné znění), dle něhož vlastníkovi pozemku, kterému vznikla prokazatelná majetková újma v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu, náleží náhrada. Dané ustanovení nabylo podle § 198 stavebního zákona účinnosti až dne 1. 1. 2012 (mělo tedy nejdelší legisvakanci ze všech ustanovení stavebního zákona). Tímto ustanovením pak krajský soud posuzoval územní plán vedlejší účastnice ze dne 16. 8. 2013 (územní plán ze dne 30. 3. 2011 byl krajským úřadem zrušen). Protože byl územní plán vydán v roce 2013, užil krajský soud úpravu v § 102 stavebního zákona účinnou od 1. 1. 2013. Náhrada však podle § 102 odst. 3 stavebního zákona nenáleží, bylo-li určení k zastavění v původním územním plánu zrušeno po 5 letech od účinnosti původního územního plánu. Původní územní plán z roku 2002 zastavění umožňoval, k jeho změně, která zastavění neumožnovala, došlo po 5 letech, tudíž nárok podle § 102 odst. 2 stavebního zákona dán nebyl. Dále krajský soud uvedl, že v chování vedlejší účastnice stěžovatelka spatřovala porušení § 3 a § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), s tím, že její legitimní očekávání bylo poškozeno. Krajský soud uvedl, že územní plán jako opatření obecné povahy má jen obecně určený okruh adresátů, kteří však nemohou očekávat vydání určitého opatření obecné povahy. Dále zmínil, že vydání územního plánu patří do samostatné působnosti obce a nárok na náhradu, který nespadá pod § 102 odst. 2 stavebního zákona, se posoudí podle zákona č. 82/1998 Sb.; krajský soud zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 25 Cdo 3444/2013. Posouzení věci podle zákona č. 82/1998 Sb. by dle krajského soudu bylo namístě jen u územního plánu z roku 2011, který byl zrušen. Nestalo se tak však z podnětu stěžovatelky, ale jiných osob, čímž stěžovatelka nesplnila podmínku v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (tj. aby využila všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jejího práva poskytuje). Posléze krajský soud zmínil hodnocení, dle něhož obec není odpovědná za uplatnění námitky v územním řízení, neboť toto řízení vede stavební úřad, který uplatněné námitky v řízení hodnotí. Stavební provedení projektu stěžovatelky nebylo povoleno, neboť Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava (dále jen "správa CHKO") vydala zamítavé závazné stanovisko, bez něhož záměr nebylo možno povolit. Stěžovatelka tak nemohla záměr realizovat nikoli pro chování vedlejší účastnice, ale protože to nebylo příslušnými úřady povoleno. 4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2020 č. j. 25 Cdo 2909/2018-798 zrušil rozsudky okresního soudu a krajského soudu ve výrocích zamítajících žalobu v částce 3 348 000 Kč. V tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku dovolání odmítl. Zmínil, že stěžovatelka uplatnila tři nároky se samostatným skutkovým základem: 1) náhradu škody ve výši 3 348 000 Kč spočívající v rozdílu ceny zastavitelných pozemků, za kterou pozemky nabyla, a ceny pozemků nezastavitelných; 2) náhradu škody v podobě marně vynaložené investice na realizaci projektu a 3) náhradu ušlého zisku, který by ji z projektu vznikl, kdyby se mohl realizovat. K nároku sub 1) zmínil, že škoda měla vzniknout v roce 2011, kdy byl přijat územní plán, který znemožnil stavět. Měl se tedy aplikovat stavební zákon ve znění účinném do 31. 12. 2011. V tu dobu však z důvodu legisvakance nebyl účinný § 102 odst. 2 stavebního zákona. V zákoně tak nebyla výslovná úprava a dle Nejvyššího soudu bylo třeba nárok na náhradu za snížení hodnoty pozemků pro jejich dodatečně stanovenou nezastavitelnost posoudit přímo na základě čl. 11 odst. 4 Listiny. Z tohoto důvodu věc vrátil ohledně nároku na 3 348 000 Kč okresnímu soudu. K nároku na náhradu marně vynaložené investice a nároku na náhradu ušlého zisku Nejvyšší soud poznamenal, že vedlejší účastnice nepřekročila přiměřenou míru obrany účastníka, která mu v povolovacích řízeních a postupech podle stavebního zákona náleží. U vydání územního plánu lze přepokládat větší množství plánem dotčených subjektů. Nelze si představit natolik obezřetný postup obce při vydání územního plánu, který by vyloučil veškeré nepříznivé dopady územního plánu do sféry jeho adresátů. V posuzované věci se tudíž nemohla uplatnit odpovědnost vedlejší účastnice podle § 4